Ekonomický systém podle sociálního učení Církve

V rámci kurzu křesťanství a politika jsem psal seminární práci na téma Ekonomický systém podle sociálního učení Církve. Jsou sice i zábavnější věci, jak strávit dlouhé zimní večery, ale kdyby to někoho náhodou zaujalo a napsal nějakou zpětnou vazbu, byl bych rád:-)

Úvod

 

Sociální učení Katolické Církve je rozsáhlé multioborové dílo, které se zabývá i ekonomickou problematikou. A právě ekonomický systém, který z něj vychází, bych chtěl v této seminární práci popsat. Budu čerpat zejména ze sociálních encyklik, především z Rerum Novarum (Lev XIII., 1891), Centesimus Annus (Jan Pavel II., 1991) a z Charitas in veritate (Benedikt XVI., 2009).

 

Primárním cílem této seminární práce přiblížit i laickému čtenáři základní ekonomické principy vycházejícího ze Sociálního učení Církve. V první části seminární práce je stručné vymezení termínů ''Sociální učení Církve'' a ''Ekonomický systém'', stěžejní část práce popisuje základní principy a myšlenky k ekonomickému systému dle učení Katolické Církve a v závěru se věnuji i praktickým aplikacím, protože mým sekundárním cílem je ukázat, že popisuji funkční, aktuální a v celé řadě případů osvědčený koncept.

 

 

Sociální učení církve

 

Sociální encykliky „tvoří základní kameny stavby, kterou nazýváme „katolická sociální nauka“ nebo častěji „sociální učení církve“ a není to nějaký neměnný soubor věčných pravd, nýbrž svědectví o setkávání výzev evangelia s konkrétními společenskými problémy v průběhu dějin“ [Martinková, L., 1996:7] píše v předmluvě knihy Sociální encykliky (1891-1991) katolický kněz prof. Tomáš Halík. Jsou vydávány i „obyčejné“ encykliky, definované prof. Milošem Traplem jako „papežův list pojednávající o otázkách víry, mravů, náboženské praxe či jiných problémů (i sociálních a politických) určený celé katolické církvi“ . [Marek, P., 2008:7] Sociálních encyklik z celé řady je malý zlomek, nicméně mají mnohem větší dopad. První z řady sociálních encyklik, které při vhodné příležitosti vydávají papežové a reagují tak na současné palčivé sociální otázky a problémy globálního charakteru, je Rerum novarum (v českém překladu „O nových věcech“).

 

Mezi dominantní témata sociálních encyklik patří úloha křesťanů ve společnosti, práva a důstojnost člověka či sociální spravedlnost. Tomáš Halík ve své předmluvě pokračuje dále slovy: „Sociální učení se málo týká „věčnosti“. Zabývá se především problémy tohoto světa a jeho proměn. Tváří v tvář aktuálním otázkám a potřebám společenského života církev nepředkládá ani ideologii, nástroj mocenských zájmů jedné ze skupin, aspirujících na vládu ve světě, ani konkrétní hotové návody k jednání. Tvrdí, že nemá zmocnění předkládat vlastní politické a ekonomické programy a chce si uchovávat svobodu i vůči politickým režimům a institucím. Nechce např. „uzavírat manželství“ s nějakou politickou stranou či výlučně stranit určitému společenskému řádu“. [Martinková, L., 1996:8] Jasně tento nestranný postoj zdůvodnil již papež Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno slovy: „církvi nebyl svěřen úkol … vměšovat se bez příčiny do těchto pozemských záležitostí“.[Martinková, L., 1996:75] Sociální učení církve tedy není žádný mocenský nástroj, kterým chce církev dělat nějakou svoji mocenskou politiku, ale snaží se poukazovat na aktuální problémy, chránit slabé a nabízet vládnoucím činitelům napříč politickým spektrem podklady, zázemí, chcete-li platformu ze které mohou čerpat při tvorbě konkrétní politiky.

 

Sociální učení církve není pouze teoretickou, akademickou nebo abstraktní záležitostí. Naopak je to disciplína snažící se o maximální praxi. A to je důležitý předpoklad pro pochopení, jaký bezprostřední vliv měla encyklika Rerum Novarum na rozvoj křesťanských stran a vůbec na aktivní účast katolíků ve společnosti (pozn. sociální učení církve není dnes zapadlým konceptem, ale staví na něm řada politiků a politických stran napříč světem i politickým spektrem). Bez tohoto základního kurzu do sociálního učení církve by se obtížně chápalo, proč sociální encykliky mají takový význam. Nejsou to pro mnohé věřící „abstraktní teologickofilosofická pojednání“ nýbrž zcela konkrétní, praktická a pochopitelná sdělení, oslovující širokou masu nejenom věřících, ale všech lidí dobré vůle.

 

Ještě bych pro úplné pochopení dodal, že ''sociální učení církve nevychází pouze z myšlenek papeže, ale podílí se na něm široké spektrum odborníků z řad ekonomů, teologů, sociologů, politologů, filosofů, biblistů, dogmatiků a dalších.'' [Martinková, L., 1996:10] Sociální učení církve, potažmo konkrétní encyklika má tedy velký přesah a dosah s čímž souvisí předpoklad, aby výzva papeže, jakožto představitele mnoha stovek milionů lidí nyní i dnes, mnohé z nich oslovila a zapojila do konkrétních aktivních činů. Což se v důsledku mnohých sociálních encyklik stalo a děje se vlastně dodnes.

 

 

Ekonomický systém

 

Pod pojmem ''ekonomický systém'' si můžeme představit model, který nám zodpoví čtyři základní ekonomicko systémové otázky: ''Co?, Kolik?, Jakým způsobem? a Pro koho?'' bude ta která ekonomika vyrábět. Podle rozdílnosti odpovědí můžeme rozeznávat různé ekonomické směry. Nejrozšířenější z nich je tradiční (v minulosti jediný systém, nyní v nerozvinutých zemích, barterový obchod), tržní systém (rozvinuté země, přítomnost kapitálu, spojen s (ekonomickým) liberalismem, typicky USA) a centrálně řízený systém (pomocí plánování, omezení soukromého sektoru na úkor státního monopolu, typicky v diktatuře, např. komunismus). Dříve převládal ryzí tradiční systém, ale v současnosti jsou ryzí formy uvedených ekonomických směrů spíše vyjímečné a převládá kombinace těchto směrů.

 

 

Ekonomický systém podle sociálního učení Církve

 

Na úvod této kapitoly považuji za důležité uvést, co učením Církve o ekonomickém systému není. Není to hotový manuál, který lze nekriticky, bez zvážení okolností, přijmout a zaručí nám to blahobyt. Není to ucelený komplexní systém, nedočteme se, jak mají být vysoké daně či jaká je ideální doba na rodičovskou dovolenou. Není to pouze pro politiky a vysoké businessmany. Není to abstraktní pojednání bez konkrétních výsledků. Není to utopie.

 

Ekonomický systém podle sociálního učení Církve je model, návrh na ekonomické vztahy. Značná část ekonomů by toto učení vlastně ani nepovažovala za čistě ekonomické. Je to spíše multioborový seznam doporučení. A to dává větší svobodu. Současný ekonomický pohled na sebe sama je značně omezený, egoisticky zaměřený a nedokáže (a vlastně ani nemá potřebu) vnímat tolik důležité věci jako je rozvoj zemí třetího světa, sociálně diskvalifikovaní, nezaměstnaní, chudí a další slabší. Ekonomický systém, tak jak je popsán v sociálních encyklikách, se snaží myslet na lidstvo jako celek a bránit, pomáhat především slabším a znevýhodněným a dívat se na ekonomii se zdravým nadhledem a odstupem.

 

V Ekonomickém učení katolické Církve je zisk důležitým místem, ale ne tím nejvyšším. Na prvním místě je člověk, jak připomíná současný papež Benedikt XVI. ve své poslední encyklice Charitas in veritate: ''Rádi bychom připomněli všem, kdo se snaží obnovit profil ekonomického a sociálního pořádku světa, a zejména vládám, že prvním kapitálem, který je třeba chránit a ocenit je člověk, lidská osoba ve své integritě: Člověk je přece původce, střed a cíl veškerého hospodářsko-společenského života.'' [Benedikt XVI., 2009:25]. Na zisk se Sociální učení Církve nedívá skrze prsty, naopak, ale dává jasné limity, jak v téže encyklice uvádí Benedikt XVI: ''Zisk je užitečný, je-li prostředkem nasměrovaným k cíli, jenž mu dává smysl, pokud jde o způsob jeho dosažení i jeho využití. Zisk jako výlučný cíl, je-li dosahován špatně a bez zřetele na obecné dobro jakožto posledního cíl, představuje riziko, že zničí bohatství a dá vzniknout chudobě.Ekonomický rozvoj, by měl být takový, aby produkoval reálný růst, rozšiřitelný na všechny a konkrétně udržitelný.'' [Benedikt XVI., 2009:21] A není to pouze současný papež, ale i jeho předchůdce, který v sociální encyklice Centesimus Annus (vydané jako připímnka na 100 let od vydaní Rerum Novarum) mluví o zisku: ''Církev uznává oprávněnou funkci ziskujako indikátoru prosperity podniku. Vyrábí-li podnik se ziskem, znamená to, že se správně uplatňují výrobní faktory a náležitě uspokojují lidské potřeby. Zisk však není jedinou známkou stavu podniku. Hospodářská bilance může být v pořádku, ale lidé, kteří představují nejcennější jmění podniku, jsou pokořováni a jejich důstojnost je zraňována. To je nejen morálně nepřípustné, ale musí se to v dlouhodobém výhledu negativně projevit i na hospodářském výkonu podniku.''[Jan Pavel II., 1991:35]

 

Ekonomický systém dle katolického učení se intenzivně zabývá rozvojem. A tak, jak je pro sociální učení Církve typické, tedy z širší perspektivy: ''Je však třeba zdůraznit, že nestačí vyvíjet se pouze z ekonomického a technologického hlediska.'' [Benedikt XVI., 2009:23] Rozvoj by měl být ''pravý a integrální'' [tamtéž]. I když se nerozvinutá země dostane z ekonomické zaostalosti, tak je to sice pěkné, ale neřeší to veškeré problémy, které jsou problémy především deformací a nevyvážeností systému. ''Proto Pavel VI. v encyklice Populorum progressio správně zdůraznil skutečnost, že samotný ekonomický systém by všeobecným praktikováním spravedlnosti získal, neboť první kdo by měl prospěch z rozvoje chudých zemí by byly země bohaté.Podle papeže se nejedná jenom o nápravu dysfunkcí prostřednictvím poskytované pomoci. Chudé netřeba chápat jako břímě,nýbrž jako zdroj i z čistě ekonomického hlediska. Nicméně je třeba považovat za mylnou takovou teorii, podle níž tržní ekonomika strukturálně potřebuje určitou kvótu chudoby a zaostalosti, aby mohla fungovat co nejlépe.'' [Benedikt XVI., 2009:35] O problémy chudých zemí a vůbec rozdělení světa na chudé a bohaté se intenzivně zajímal i Jan Pavel II., kterého se ''hluboce dotýká, že lidé mohou tento skandál trpět, že nejsou připraveni k radikálním obětem a že nenutí své vlády k rozhodným opatřením proti chudobě. Lidská důstojnost, blahobyt a mír by neměly být výsadou menšiny, protože jsou určeny všem!'' [Jan Pavel II., 1991:předmluva] V této encyklice také zmiňuje, že ''nelze chápat rozvoj výhradně ekonomicky, nýbrž ve všelidském smyslu. Nejde o to, prostě pozvednout všechny národy na úroveň, jíž se dnes těší nejbohatší země. Jde spíše o to, solidární spoluprací budovat důstojnější život, účinně zvyšovat důstojnost a tvůrčí schopnosti každého jednotlivce, rozvíjet jeho schopnost odpovědět na své poslání, a tím i na výzvu Boží v něm obsaženou.''[Jan Pavel II., 1991:29]

 

Sociální učení katolické Církve nenavrhuje utopický ekonomický systém, není populistické povahy a neslibuje všem blahobyt a rovnost. Snaží se být realistické a aby přinášelo zlepšení stavu širokým vrstvám a nikoli jen celku (zprostředkovaně tedy jen elitám). Zdůrazňuje důležitost etického chování, zdravých mezilidských vztahů a péči o sociální kapitál, okolní komunitu či životní prostředí, aby cílem ekonomického chování nebyl pouze ekonomický zisk, ale i pomoc a rozvoj druhých. Zvláštním způsobem vybízí k solidaritě a vzájemné důvěře, protože ''trh ponechaný pouhému principu ekvivalence hodnot směňovaného zboží nedokáže vyprodukovat takovou sociální soudržnost, kterou má sám zapotřebí, aby fungoval dobře. Bez forem solidarity uvnitř trhu a bez vzájemné důvěry nemůže trh plně vykonávat svou ekonomickou funkci. Tato důvěra se dnes na mezinárodní úrovni ztratila a ztráta důvěry je ztrátou závažnou.'' [Benedikt XVI., 2009:35] v následující kapitele téže encykliky Charitas in veritate pokračuje a říká, že ''autenticky lidské vztahy, přátelství a společenskost, solidarita a vzájemnost se mohou žít i v rámci ekonomické činnosti a nikoli pouze mimo ni nebo po ní. Ekonomická sféra není ani eticky neutrální ani svou povahou nelidská a antisociální. Náleží k činnosti člověka a právě proto, že je lidská, musí být strukturována a institucionalizována eticky.''[Benedikt XVI., 2009:36]Z výše uvedeného je zřejmé, že Sociální učení Církve vybízí k solidaritě se slabšími, ale spíše než na základě umělé nedobrovolné rovnosti, jak má ve zvyku socialismus, tak na základě ochoty a vůle silnějších. Ekonomický systém podle katolického učení počítá s určitou (rozumnou) stratifikací příjmů a již od dob Lva XIII. a jeho encykliky Rerum Novarum obhajuje soukromé vlastnictví.

 

Ekonomický systém podle Sociálního učení Katolické Církve by měl být do určité míry regulován státem, především by stát měl nastavit spravedlivé podmínky pro fungování trhu, protože ''správné fungování trhu předpokládá určité rámcové podmínky, které musí dát a zajistit stát. Trh sám je nemůže vytvořit, ale správně fungovat může jen v určitém mravním prostředí, kde vládne spravedlnost a poctivost a kde existuje základní společenský konsensus v chápání dobra a zla a v pojetí lidské osoby a jejího místa ve společnosti.'' [Jan Pavel II., 1991:úvod]

 

 

 

 

Ekonomický systém podle sociálního učení Katolické Církve a Ekonomika společenství

 

Po přečtení předešlých stránek by se stále ještě možná mohlo zdát, že se jedná o utopii a že jenom stěží bude něco z toho aplikovatelné v praxi. Fakta ovšem tuto nesprávnou hypotézu vyvrací, protože na základech Sociálního učení byla vybudována řada prosperujících podniků či byly obnoveny státy. Můžeme jmenovat firmu ''Baťa'' kdy se průmyslník Tomáš Baťa staral o kvalitu života jeho dělníků, stavěl jim domky, podporoval školy atd., (nejen) hospodářský růst Portugalska za Salazarovy éry či ''Wirtschaftswunder'' ve válkou zdevastovaném Německu, který se uskutečnil na základě sociálně – tržního modelu vycházejícího právě ze sociálního učení Církve. A abych nemluvil jen o historii a o odkazech starších encyklik, tak bych chtěl popsat ''Ekonomiku společenství'' což je současný projekt vycházející z encykliky ''Centesimus Annus'' (1991).

 

Jedním z mnoha konkrétních činů, které navazují na Sociální učení Církve je projekt katolického hnutí Focolare ''Ekonomika společenství''. Ekonomiku společenství odstartovala zakladatelka hnutí Focolare Chiara Lubichová v poslední dekádě 20. stol. ''majíc v srdci čerstvě publikovanou encykliku Jana Pavla II. ''Centesimus Annus''.

 

Do tohoto projektu je zapojen přes 800 podniků z 5ti kontinentů jejichž majitelé se svobodně rozhodují pro sdílení svých zisků v souladu s těmito třemi vytyčenými cíly: ''pomoc lidem v nouzi, rozšiřování „kultury dávání“ a lásky a rozvoj podniku''. Ekonomika společenství se vymyká tržnímu pojetí všeho, včetně veškerých vztahů.''Ekonomika společenství vychází ze spirituality společenství žité v každodenním životě; spojuje efektivitu a solidaritu; počítá se silou kultury dávání, aby s její schopností změnil ekonomické chování, principiálně nepovažuje chudobné za problém, nýbrž za vzácný zdroj.''

 

Současná ekonomie má problém popsat toto chování. Ekonomika společenství jde proti proudu současným trendům, kdy za dáváním je obvykle sledováno zpětné získávání či ovládnutí ''obdarovaného'', zatímco se v ekonomice společenství ''objevuje antropologická koncepce, která není ani individualistická, ani kolektivistická, ale společenstevní''.

 

''Ekonomika společenství chápe ekonomickou činnost nejen ve smyslu utilitaristickém, ale jako snahu o celkový a solidární rozvoj člověka a společnosti. Ve smyslu tržní ekonomiky směřuje ekonomická činnost sice k řádnému uspokojení hmotných potřeb vlastních i potřeb druhých lidí, navíc však zapadá do celkového antropologického rámce a tedy nutně a trvale respektuje a vyzdvihuje důstojnost člověka, ať už jde o zaměstnance podniku, výrobní a distribuční sítě nebo o její uživatele. Ekonomika společenství se snaží podněcovat přechod ekonomiky a celé společnosti od kultury vlastnění ke kultuře dávání.'' Podnik se nesnaží na první místo stavět kapitál, nýbrž člověka. Dbát o rozvoj schopností zaměstnanců, mít dobré vztahy k zákazníkům, nabízet jim dobré produkty za přiměřené ceny, brát ohledy na životní prostředí, na společnost atd. Všechny tyto věci rozvíjí nehmotný kapitál (softkapitál) společnosti. (Možná to zní přehnaně naivně, ale i podniky zapojené do Ekonomiky společenství jsou ziskové, snaží se mít zisk, ale mají nemainstreamový přístup).

 

Na Ekonomice společenství je ukázkově znázorněno to, co se podvědomně schovává ze celým sociálním učením Církve (možná nejenom) v oblasti ekonomie a sice, že je ''nenormální, nepraktikovatelné, naivní a z trochu jiného světa''. Na první pohled lze souhlasit, ale po krátkém zamyšlení si můžeme uvědomit, že (i ekonomické) principy hlásané v sociálním učení Církve jsou vlastně velmi humánní, lidské a člověka staví na první místo. Naopak současnou ekonomiku a vůbec omezení veškerého myšlení pouze na ekonomickotržní myšlení lze považovat za ''nenormální''.

 

 

 

Závěr

 

Cílem této práce bylo ukázat základní principy (solidarita, důvěra, etické a morální jednání, zájem o všechny lidi, tedy o všechny společenské skupiny, zájem o rozvoj ad.) ekonomického systému podle sociální nauky Církve, znázornit prameny Sociálního učení Církve a na konkrétních případech ukázat, že se nejedná o mrtvý nereálný idealismus, ale o fungující, lidský, princip.

 

Sociální učení Církve v ekonomické oblasti stojí proti mainstreamovému liberálnímu proudu, je ''politicky nekorektně normativní'' a považuju jej za velmi inspirativní čtení nejenom pro politiky a podnikatele, ale pro každého, kde se pohybuje na trhu.