blog jednoho hloupýho Honzy

o všem možným

signály.cz » blog jednoho hloupýho Honzy » Proč jsme tak nevděční?

Proč jsme tak nevděční?

22. 11. 2009 20:07

Rubrika: Nezařazené

Kolem spousty věcí projdu bez povšimnutí, ale některé věci mi dokáží nasadit pořádného brouka do hlavy, kterého se jen tak hned nezbavím…Takovým aktuálním broukem, který mě momentálně sídlí v hlavě jedno slovo. Vděčnost.

Moc často si nyní uvědomuji, jak jsme málo vděční. Poměrně často sleduji dokumenty s lidskoprávní tématikou, dokumenty z rozvojových zemích apod. a po projekci těchto filmů si strašně uvědomuji, kolik nesamozřejmých věcí mám kolem sebe a chovám se, jak kdyby byly samozřejmé. Vždycky mě to zarazí a uvědomím si moc věcí. Po nějaké době to obvykle odezní a zase vnímám demokracii, dostupné školství či plnou ledničku jako samozřejmost a nejsem za to nijak zvlášť vděčný. Když se na to dívám trošku s odstupem, je mi jasné, že to není úplně ideální.

Pěkně o vděčnosti píše můj oblíbený autor Paulo Coelho na první stráně své knihy ,,Rukověť bojovníka světla“ kterou vřele doporučuji k přečtení. ,,Žádný bojovník světla nezapomíná na svou vděčnost. V boji mu pomáhali andělé; nebeské síly se postaraly, aby bylo vše na svém místě, a umožnily, aby ze sebe vydal to nejlepší. Jeho druzi říkají: ,,Ten má ale štěstí!“ A bojovník někdy dokáže mnohem víc, než mu možnosti dovolují. Proto při západu slunce poklekne a děkuje za Ochranný plášť kolem sebe. Jeho vděčnost se však neomezuje na duchovní svět; nikdy nezapomíná na přátele, neboť jejich krev se na bitevním poli smísila s jeho krví. Bojovníkovi netřeba připomínat pomoc druhých; sám si na ni vzpomíná a dělí se s nimi o odměnu.“

Jak jsem psal ze začátku, tak často zažívám nevděčnost, ale doufám, že i ta vděčnost se u mě najde. Mnohdy ji nedávám třeba emotivně najevo, ale cítím ji. Také jsem psal, že zažívám nevděčnost u věcí, které mi přijdou samozřejmé, ale za věci výjimečné jsem snad vždy vděčný a možná právě proto nedokáži pochopit tu nevděčnost u věcí, kterou jsou vzácné. Uvedu dva konkrétní příklady, které mě nejvíc ,,vyprovokovali“ k napsaní tohoto článku. Myšlenka signálů se mi velmi libí, mám signály rád a poměrně často je navštěvuji. Hodně si vážím všech, kteří se na tomto projektu podílejí, ale především těch, kteří tomu dávají směr, tempo a také nejvíce času i financí. S mnohými se znám nebo z doslechu vím, jak je to všechno složité, kolik práce kolem toho je, kolik energie se musí vyložit, aby vše jelo. A není to práce zbytečná, výsledky jsou vidět a proto bych čekal vděk i od uživatelů. Co mě ale vždy zarmoutí, tak je, když někdo kazí myšlenku signálů a co mě naštvalo nejvíc, tak když mě přišli vzkazy s odkazy a tam bylo, že ,,RT signálů postupuje nestandardně, vyhazuje neoprávněně lidi, podáme na ně žalobu….“ Z toho jsem smutný a říkám si, proč ti konkrétní lidi radši místo pomoci a vděku volí destrukci a pomluvy. Navíc když se neumí chovat podle pravidel ,tak je nikdo nenutí, aby na signálech byly. Ale utěšuje mě, že většina uživatelů si signálů a RT váží.

Druhý příklad se stal na školení zástupců týmů, které byly podpořeny grantem jednoho programu. Jedním z cílů setkání, kde bylo 17 zástupců, bylo vytvořit závěrečné setkání pro týmy a veřejnost podpořené patnácti tisíci. Očekával jsem, že všichni budou vděční, že dostali granty na své projekty (mimochodem v desítkách tisíc) a rádi se budou podílet na závěrečném setkání a tudíž i na propagaci oné nadace a jejího programu, ale místo toho si stěžovali, že ,,nic dělat nebudou, že 15 tisíc je málo, proč by podporovali někoho jiného (pozn. tedy ne jenom sebe, ale organizaci, bez které by svůj projekt neuskutečnili…), proč je to tak komplikovaný…“ Tento přístup jsme nepobral vůbec. Když někdo dává peníze, tak je dobrej, ale když se pro něj má na oplátku udělat nějaká drobnost, tak je problém. To nepochopím.

Na závěr bych chtěl říct, že slušných a vděčných lidí je taky dost, jen nejsou třeba tolik vidět a neprojevují se. Ještě bych rád napsal o situaci, které jsem byl svědkem. Čekal jsme na šalinu a přišla tam maminka s cca 12ti letým synkem na vozíku a dívala se, kdy jede nízkopodlažní šalina. Museli by čekat půl hodiny, tak se o tom bavili a říkali si, že počkají. Diskusi slyšel poblíž stojící student, který se nabídl, že kluka pomůže naložit do šaliny se schodky a že pomůže i s vystoupením. Paní i syn byli velmi vděční, usmívali se, děkovali a dobře jsem slyšel větu oné maminky: ,,Tak přece se i v dnešní době najdou slušní lidi“

Myslím, že můžeme říci, že k předpokladu slušného člověka, kteří se i dnes najdou, patří i vděčnost, takže nevěšme hlavy, ale nezapomínejme být vděční.