Zdolání Ulrikenu

Minulý příspěvek už byl docela dlouhý, tak jsem ho nešetrně utnul a pokračuji tam, kde jsem skončil.

... vyhazovače, že by to mohla být dobrá brigáda a že se musím jít poptat. Tak jsem se poptal, týpek mi řekl, že by to neměl být problém a dal mi kontakt, kde to mám zkusit. Takže možná...Email už jsem napsal a netrpělivě čekám na odpověď.

Bryggen ve dne. Krása.

Cestou zpět jsme jeli s Jakubem ''nakupovat''. A trhli jsme rekord. První obchod a museli jsme přemýšlet, co vzít a co nechat. Btw. Tam bylo tolik hroznů, že mě to přimělo k úvahám o výrobě burčáku, takže až zase objevíme větší množství, tak jdu do toho. No pobrali jsme, co jsme uvezli, další obchody vynechali, ale poslední, kde je spousta dortů zákusků apod. jsme navštívili a byl zrovna přeplněnej. Tak jsme se otočili a přijeli tam znova. Byl to rekordní lov:-) Mj. Jsem našel i svítící ozdoby na stromeček, který nesvítí...

Ve výtahu jsem potkal jednoho týpka, Denisa ze SRN, co se snažil zjistit, co mám v igelitce, ale naštěstí jsem nad hrozny, jahody a banány dal čepici a rukavice.

V pátek jsem se jel nahlásit na policejní stanici. Doporučili nám být tam v 10:30. No, kdo trochu umí počítat, tak tam rozhodně v 10:30 nepůjde. Takže v 11:30 jsem tam byl sám, za 2minuty vyřízeno, můžu tedy 5let pobývat v Norsku, a mohl jsem se usmívat nad stížnostmi, jak tam děcka čekaly hodinu:-)

Pravděpodobně ten papír nikdy nevyužiju, ale kdoví.

Vedlejší budova, přes ulici, byla banka. Před přechodem jsem potkal německou kamarádku Karen, která s námi podnikla většinu výletů a byla integrována do české skupiny. ''Radila'' mi, že v jiné ulici je jiná banka a že by to tam mohlo být lepší. Žádnou jinou banku jsem neviděl, tak jsem počkal, až zašla za blok a šel jsem do té první a zaplatil jsem depozit. A dobře jsem udělal. Když jsem to večer hodnotils Jakubem a řekl mu, že tam byl poplatek 50NOKů, tak na mě koukal jak z jara. Myslel jsem, že jsem platil zbytečně moc. V reálu to ovšem bylo tak, že Jakub měl zjištěný, u které banky je účet pro depozit, platil to tam a s poplatkem 75NOKů.

V pátek odpoledne jsem měl takovou uklízecí a prací náladu. Takže pokoj na pár momentů vypadal reprezentativně – škoda že jsem nepořídil pár fotografií.

Vpodvečer se u mě sešlo naše ''společenstvo kontejneru'' abychom se podělili o hodně velký lov. Tak jako společenstvo prstenu, které se pohybovalo v podobně krásné krajině, se rozpadlo, tak to samé potkalo i naše SK. A cože se stalo? Jakub se rozhodl, že nás opustí, protože měl morální problémy s tímto způsobem života. To já jsem se naopak dostal do svého živlu. Při četbě mých oblíbených knih od Štorcha jsem vždy snil o žaludku, který mají lovci mamutů. Chytí mamuta, mají co jíst; nechytí, mají smůlu. Bohužel tady je pořád možnost návštěvy obchodu, ale přesto mě tento způsob života fascinuje, naplňuje a baví. A taky se mi v moderní verzi plní mé dětské sny. Běhám po horách a ''lovím mamuty''.

V pátek večer měla Terka oslavu narozenin. Má ráda Beatles, tak jsme jí dali jako společný dárek kalendář na rok 2012. Tuto oslavu mám spojenou se dvěmi teoriemi. Jednak, že po dlouhé době abstinence má člověk menší imunitu. A druhá, ta opět souvisela s odchodem a na to jsme s Ivanem čekali a opět jsme se smáli. Naše teorie, že kdo se na akci cítí blbě, tak jde umýt nádobí prostě nemá chybu. Jen jí nemůžeme moc šířit nebo by dalším stouplo sebevědomí (platí-li tato teorie).

Oslava končila po půlnoci, tak jsme sedli na výtah a jeli dolů do klubu. Nečekaně jsme se zůčastnili ''výtahparty'' když jsme potkali 4 lidi ve výtahy, kteří jeli s drinky a hlasitě zpívali. Po zavření klubu jsme ještě podnikly afterparty v kuchyni, dali si čaj a něco mezi dortem a koláčem. A bylo půl paté.

Ráno jsem se probudil ve 12 a říkal jsem si, že na výlet, na který jsme měli ve 12h sraz fakt nepůjdu. I když svítilo slunko, bylo krásně. Hlodalo to ve mně, ale říkal jsem si, že jeden den bych si mohl odpočinout. Za 5 min to změnil telefonát. Říkal jsem, že nejedu, ale po půl minutě vše bylo jinak. Něco jsem do sebe hodil, osedlal svého oře a pádil přes celý město pod kopec. Cestou jsem potkal vyhozený křeslo, který vypadalo dobře, nicméně jsem spěchal (a doufal, že tam bude i večer). To co jsme viděli na výletě, na vrcholku Sandviktsfjelletu (392m.n.m.)

pod kterým jsme měli Bergen jak na dlani je stěží popsatelné. Více prozradí fotky ve fotoalbu. Protože slovama tu nádheru popsat nedokážu. Po cestě zpět si Jakub všiml vozíku, na kterým byly věci na vyhození a mj. molitanová matrace. Na první pohled byla dobrá, suchá, tak jsme ji vzali s sebou jako kořist a pokud projde dalšími testy, tak bude uznána jako právoplatná postel na horší časy. Křeslo po cestě zpět ještě bylo, takže jsem taky polepšil (jen má urvaný jedno kolečko – viděl jsem však další křeslo, který bylo poničen, ale mělo kolečka, ALE nevím, jak je sundat – nemáte někdo nějakou vychytávku?). Když už jsem byl před vchodem do mojí budovy, tak za mnou přiběhl nějakej týpek a začal do mě cosi valit. Tak jsem mu řekl, že jsem to našel na ulici a zdar. Naštěstí se otočil a odešel. Dal jsem si guláš, odolal jsem pokušení další párty a zlepšoval si angličtinu (dobře, sledoval jsem HIMYM:-)

Červený je původní, černý nový. No, trochu jsem polepšil. A vzadu je dobrá ksotra kola (Merida), ovšem bez brzd, stojanu, blatníků, sedátka atd. tak se pokusím rozmontovat svoji skořápku a díly hodit na tuto kostru. Přišel jsem k tomu taky zajímavým způsobem. Byli jsme v pokoji u Jany a dívám se, že má 2 kola. Tak se ptám a řekla mě, že bylo vyhozený, vobraný, ale zbyly na něm blatníky, tak že ho vzala pro blatníky, no a kdybych chtěl řetěz...Takže teď mám před sebou hodně velkou výzvu...

Na neděli jsme plánovali s kamarádama, co se rojí kolem naší kuchyně výlet na nejvyšší vrchol, na Ulriken (631m.n.m.). Ač to plánovalo víc lidí, nakonec přišli jen Martina a Enriko, oba z Itálie. O Ulrikenu kolovaly takový fámy, jak je to nebezpečný, jak se tam v zimě ztrácí skupiny (především německých) turistů a podobný věci, který mě přišly trochu ''mimo''. OK, dobyl jsem i dostupnější vrcholy, ale pořád to byla hračka ve srovnání s Olympem. Když jsme se dostali na hřeben (po cca 2h pohodlné chůze, s přestávkami na výhledy a fotky), naskytl se úžásný pohled. Zasněžené vrcholky, polozasněžené skály, zmrzlé vodopády, svítící slunce, výhled na fjordy a zálivy a moře. No nádhera. Moc se mi tam líbilo a zatím to byl zřejmě nejlepší výlet. Nebezpečný nebo tak něco mi to moc nepřišlo, ale moji kolegové, kteří měly docela problémy, měli jiné hodnocení. Nejtěžší však byl sestup dolů, když jsme vzali kratší cestu (schody – jenže to byl sníh a led). No porovnávání náročnosti je značně subjektivní, protože já jsem to šel pozpátku a bez ruk, abych držel ruce Martině, chytal ju, když jí to podjede a vypomáhal Enrikovi. Takže podle mě to bylo ''zajímavý'', podle nich ''nebezpečný a dobrodružný'' ale nenadávali a líbilo se jim to. Do města jsme slezli na jiným místě a já potřeboval najít kolo. Bohužel bych to měl na Fantoft rychlejší, kdybych kašlal na kolo, ale co už. Uvařil jsem si oběd a cosi kdesi, dostal jsem zprávu, že holky mají nějakej nákup, tak jsem si šel pro výslužku a díval jsem se na hodiny a bylo 18:40. Upozornil jsem Janu, že jí jdou špatně hodiny a že je 17:40. No, pravdu měly její hodiny...Naštěstí v 19:30 byla ještě pšonská mše svatá, nicméně jsem nestihl Fidés, achjo. Večerní nedělní mše po výletech jsou opravdu náročné. Asi budu muset před nimi více spávat, aby se mi nezavírali oči a neměl pořád takový ty tiky, když usínáte vsedě.

Ideální místo na nedělní procházku.

V Česku mrznete, v Norsku se opalujeme:-)

Večer se stavily děcka, že jdou ještě do klubu, jestli chcu jít taky. Vstal jsem a šel jsem. Na vysvětlenou, klub není pařící disko klub, ale spíš taková klubovna, kde se dá sejít, má to 2 větší místnosti. V jedné je bar, pohovky, stoly a židle, bývají tam v pátek párty, pouští se tam filmy, hrají kvízy atd. A ve druhé méstnosti je kulečník, pingpong, kalčo, dá se tam sednout. Byl jsem už docela utahanej, zahrál si jednou kalčo a radši to zabalil.

V pondělí ráno jsem naplňoval plán, který ve mně dozrál a sice, že si vyměním norský jazyk za ''EU Institutions and Politics''. Potřeboval jsem udělat změnu Learning Agreementu. Ve 14h jsem měl mít přednášku. No, byla ve 12h. Fakt už nevím jestli je to má blbost, únava, krátkej den. Občas je to objektivní problém, že se něco změní, ale kolikrát je to můj problém, že tady mám špatnej pojem o čase. To na druhou stranu ukazuje, jak se mi tady líbí, jak relaxuju, jak se nenervím kvůli času a že mi je vlastně jedno, kolik je hodin. To občas taky neškodí.

Hodně z Vás mi píše, že tady asi musím mrznout. Opak je pravdou. Použiji svůj status: ''Děkuji těm, co na mě myslí v těch mrazech, které u nás panují a píší mi, že v Norsku musí být mnohem větší zima. Realita je podle google taková, že v Brně je -7°C, v Olešnici - 12°C a v Bergenu krásný + 1°C a svítí sluníčko. Takže děkuji za obavy, ale nemrznu tady. Spíš se opaluju:-)''

Chtěl bych pogratulovat svojí sestřenici Elišce, že jí před jménu můžu psát Bc. et Bc. Dále středoškolákům, kteří prolezli a vysokoškolákům, kteří už mají prázdniny (kdybyste nevděli, jak je využít, tak norské teplé kraje to jistí). A především držím palce těm, kteří bojují se zkouškami! Ještě zasílám poděkování a gratulaci děckám do Olešnice, za projekt ''Ať se děti mají kde hrát'', který byl schválen a když to za mě nikdo jiný neudělá, tak pogratuluju i sobě, že mi vyšel grant na nákup knih a učebnic:-)