5K: knihy, kolo, krádeže, krize a kuchyň

 

Jak jsem již psal minule, tak po návratu z konference jsem zjistil, že se bez kola. Naštěstí jsem s tím tak trochu počítal, ale doufal jsem, že ho někde najdu. A taky mi jeho ztráta zas až tak nevadila. Přeci jenom zažil jsem i lepší kola. Vracel jsem se na Fantoft, sedl na Babynen a na Fantoftu mě čekalo další nemilé překvapení. Moje záložní kolo bylo pryč...

 

 

 

Devátý týden byl celý takový pesimistický. Krom kol mě potkala namoc, tak jsem několk dní proležel. Taky se mi rozpadaly sny o procestování celého Norska. To je zkrátka nemožné, Norsko je obrovská země, 5x větší než ČR. Díval jsem se na DVD o Maltě, kde jsem podle původního plánu měl touto dobou být. I na DVD o Malorce, která nám vloni s Jirkou Michlovským nakonec nevyšla (ale je to v našich prioritních plánech). No a všechno se to nasčítalo, znásobilo a nebylo to úplně příjemné.

 

Když jsem nemohl nic dělat, tak jsem aspoň sestříhal video z výletu na motivy ladovské zimy.

 

V pondělí jsme se dohodli, že si uklidíme kuchyň. Mě teda přišla relativně čistá i tak, ve srovnání s dalšími naprosto zásadně. Ale i tak bylo co zlepšovat. Teď se zase bojím něco vařit, jak je moc čistá.

 

Každopádně úklid opět ukázal, jaký mám skvělý sousedy a že jsme schopní se všecí sejít a společně pracovat. Ne všichni mají bohužel takové štěstí.

 

 

Všichni makali a výsledek je vidět!

 

Na začtku pobytu jsme dostali papír s vyčíslením poplatků za způsobené škody. Zabouchnutí klíčů v pokoji, ztráta klíčů, zapnutí alarmu apod. No, nejsou to malé částky.Ale naštěstí aspoň to zabouchnutí klíčů v pokoji prý není problém. Kamarád – doktor – mi vysvětloval, jak se dvouma nožama a ''tyčinkou'' na sushi není problém. Vzápětí jsem se dozvěděl i o Španělých, kteří zase rozmontovávají panty (a minulou sobotu dělali 3 dveře:-)

 

 

 

Ve středu jsem se vypravil na ''noc v muzeu''. Bylo fajn, že jsem se tam podíval, bo jinak by to asi nedopadlo, ale bylo zhasnutý, takže toho nebylo tolik vidět (vzali jsme si s sebou baterky) a celkově mi to nedalo zas až tolik, jak jsem doufal. Ono když musíte do města i zpět pěšky, tak všechno hodnotíte poněkud přísněji :-) Ale pro malý děcka to muselo být super: ty tam lítaly, zapisovaly si a užívali si to.

 

 

 

Ve čtvrtek jsem se těšil na seminář z Political economy. Na minulý seminář cvičící zapoměl, tak slíbil upéct wafle, které taky nakonec donesl. Po semináři jsem se vydal na svoji první jízdu na plachetnici. Nejdřív jsme měli skoro hodinovou přípravu a instruktáž. Samotná plavba nebyla žádnou romantickou projížďkou mezi fjordy, nýbrž plácání se desítky, maximálně stovky metrů od přístavu. Bylo nás 5 začátečníků a jedna vedoucí, tudíž to bylo docela náročný. Když v jeden moment musí několik lidí něco dělat koordinovaně, tak to úplně nešlo. Vítr si s náma pohrával a my se dobře nakláněli. Jednu chvílu seděl kámoš na svým místě, který však bylo pod vodou a s ledovým klidem pronesl: ''Im sitting in the water.'' Asi bych nechtěl vidět svůj výraz, když jsme byli naklonění a vedoucí se ujišťovala, jestli su OK a pořád mě pak sledovala :-) Večer jsem se stavil za kamarádem, kterej potřeboval ostříhat. Naštěstí strojkem dohala, ale i tak to bylo něco nového. Trochu mi to ujelo jenom jednou, navíc vzadu, takže to není vidět :-)

 

 

 

Dalším podnětem pro zlepšení nálady bylo obdržení stipendia. Jak školního, tak i od nadace pro rozvoj vzdělání. O školním stipendiu asi nemusí být řeč, každopádně po dvou měsících přišlo více než vhod. A co se týče od nadačního stipendia, tak to je v mém případě vázané pouze na knihy a učebnice. Nestačí to na vše potřebné, zhruba jen na 1/3. Tudíž jsem stál v knihkupectví půl hodiny a vybíral a přepočítíval, co si můžu dovolit koupit. Byl jsem kousíček od pokladny, tak jsem se bavil s mladým prodavačem, dělal si ze mě srandu a ptal se mě, jestli nepotřebuju kalkulačku. Nakonec jsem si vybral, ale špatně jsem to spočítal a nevybral jsem plnou částku. Tudíž si můžu koupit ještě jednu knihu. Určitě jsem ale moc rád, že už mám knížky doma a můžu začít pořádně studovat. Už jsem se na ně těšil. Bylo to už monotónní, když jsem spával 8 h denně, do školy nedělal téměř nic, všechno relativně stíhal. Teď už je to klasický nestíhání, spaní 4, 6 hodin a dobrý pocit, že něco dělám.

 

 

V knihkupectví ''Studia''.

 

V neděli jsem si na cestu do kostela půjčil normální kolo a byl to krásný požitek z jízdy. Po mši svaté jsem se po delší době vydal na společenství Fidés, bylo opět doslova dobré. Hlavně wafle a zmrzlina :-) Ale i příjemná debeta (mj. tam byla i holka z Trenčína), kterou jsem bohužel musel opustit, z příjemných povinností. Byl jsem pozván na oslavu martininých narozenin. Při odchodu jsem zjistil, že jsem v kostele nechal čepicu (a jak na potvoru jsme neseděli zrovna vzadu, tak jsem čekal, až skončí mše svatá) a spěchal na oslavu. Byla kupa dobrého jídla, víno z oblasti řeky Rubikon, sešli se kamarádi no a taky jsem zliberalizoval nalévání slivovice, čímž akce nabrala jiné rozměry. Před půlnocí začal houkat alarm, tak jsme museli vyběhnout. Tak nějak jsme tušili, že někdo dělal večeři a nezadařilo se, že to nebude nci vážnýho. Jen pár jedinců, kteří nejsou zvyklí pít slivovicu, tak si mysleli, že za to můžou oni a zmateně pobíhali po chodbě. Venku bylo cca 200 lidí, za chvílu přijeli hasiči. Zjistilo se, že vše je OK a vrátili jsme se. Jen chudák, kdo to způsobil, bo ho zřejmě čeká platit v přepočtu cca 20litrů (ale možná to dopadne nakonec dobře).

 

 

Maximo předává Martině dort.

 

Od ztráty kola jsem přemýšlel, jak to udělat. Původně jsem se na to chtěl vykašlat a chodit pěšky. Jenže tento nápad jsem zavrhnul, bo to sežere strašně moc času (do školy to je hodina chůze) a taky to člověka strašně odřízne a nechce se pak chodit na žádný mimoškolní aktivity a vlastně ani do školy. Proto jsem se rozhodl znovu zainvestovat. V sobotu jsem něco prošel a našel takovej ne úplně provozuschopný kolo za 400NOKů. O víkendu jsem se rozhodl, že ho v pondělí koupím, dokoupím chybějící věci a zprovozním. Jenže než jsem v pondělí přišel, bylo zamčeno. Potkal jsem však svého Buddyho Matse a ten mi poradil stránku finn.no Tam se dá sehnat všechno, včetně kol. Našel jsem tam nádherný za 600NOKů, přímo z Bergenu, bylo tam přidáno před dvouma hodinama. Prokonzultoval jsem s Jakubem Forbelským, napsal jsem email, ale další den jsem obdržel odpověď, že bylo prodáno. Tak jsme po přednášce s Matsem sedli a on začal obvolávat dobrý nabídky. Nakonec jsme domluvili jedno kolo na středu odpoledne. Ve středu ještě Mats upřesňoval informace, ale týpek jaksi dlouho neodpovídal. Každopádně středa byla předběžně domluvená. Do toho mi napsala Jana, že byla přes víkend pryč a že je taky bez kola...tak jsem jí poslal odkaz na finn.no a uviděl tam nově přidaný, lepší kolo, za stejnou cenu. Tak jsem ještě napsal Matsovi a ten mi na večer domluvil návštěvu. A na to druhý, původně vlastně první, se pravděpodobně jde zítra podívat Jana.

 

 

 

Čekala mě cesta cca 20km, až za Asane. Původně jsem to chtěl jít pěšky. Jenže docela pršelo a taky bych přišel pozdě. Stavil jsem se s Janou ještě v Den Grønne Sykkel, kde jsou tisíce kol, jestli tam třeba náhodou nebude..ale neviděli jsme. Od Lucky jsme dostali hlášku, že feťáci v parku mají nějaký kola, ale než jsme tam došli, tak už tam kola nebyly.

 

 

Den Grønne Sykkel - obrovská hala plná kol. Jsou jich zde tisíce.

 

Sedl jsem na autobus a jel do Asane. Prvním cílem byl obchod se zámky na kolo. Karen mi dala dobrý a levný tip. Bohužel obchodní centrum bylo obrovské a já si přesně nepamatoval název obchodu. Chtěl jsem zavolat, ale pak jsem se na to vykašlal, že prvně projdu pár obchodů. Nezadařilo se a tak jsem vytáhl telefon. Jenže ouha, ukázalo se, že su bez kreditu. Super...tak jsem hledal až jsem našel a zakoupil velmi kvalitní zámek. Ještě horší to bylo s nalezením baráku. Ale aspoň jsem si prošel zajímavý konec světa, kam bych se jinak nepodíval. Tak trochu jako v Hobitíne. Domky nebyly kulatý, ale stejný, dřevěný a přírodně červený, všude okolo to bylo zelene, hřiště, krásná školka. Pěkné.

 

 

 

Zazvonil jsem a vyšel týpek. Kolo už bylo připravené venku. Jen mělo jeden problém a sice píchlý kolo. Věděl jsem o tom a od kamarádky jsem si půjčil náhradní duši (26), naštěstí seděla. Borec byl docela technik, tak to vyměnil, poseřizoval brzdy a další drobný detaily a mohl jsem vyjet. Přeci jenom se mi to nechtělo tlačit přes 20km. V dešti.

 

 

Můj nový stroj. Zároveň se mi splnil můj dětský sen a sice mít zahlá řidítka :-)

 

Když jsem si v kuchyni připravoval večeři, tak měli italové a portugalci setkání před výletem do Osla. Mám je sice moc rád, ale su rád, že s nima nejedu, bo bych to psychicky nedal. Např. řešili, jestli jídlo budou brát všechno z Bergenu nebo dokoupí v Oslu. Protiargument byl, že nebudou přeci ztrácet čas nakupováním. Ale zase je dobrý mít věci čerstvý. Takto to asi nevyzní, ale byla sranda je sledovat.

 

Je to takový nešťastný, že to je do školy a centra tak daleko. Taky, že ceny jídla jsou nehorázný a musíme si vařit sami. Jo, na jednu stranu je sto sranda, něco se naučíme, protáhneme se. Na stranu druhou to každej den bere několik hodin času a spoustu energie a možná docela zbytečně. Když to srovnávám s podmínkama jiných kamarádů, kteří bydlí ve stejným areálu jako je škola a jídlo mají free, např. Maruška v Nebrasce, a nemusí řešit několik hodin denně takový záležitosti, tak ty studijní výsledky taky můžou být někde jinde.