Pomeranč

Už delší dobu jsem se neozval. Možná se zdá, že su zaneprázdněn. Bohužel spíš opak je pravdou. Čím více povinností mám, tím více toho stíhám. A když práce není moc, tak nezvládám nic :-) Ale v tomto případě důvody únavy budou jiné. Možná z dlouhodobého pobytu ve městě. Ale možná spíše z počasí. Třeba dneska měl být slunečný den (po devíti dnech pršení). Dopoledne to šlo, dokonce jsem si po devíti dnech připoměl, jak vypadá slunko. Odpoledne zde pršelo, padaly kroupy a dokonce napadlo pár centimetrů sněhu...Kamarád, Ivan ze Slovenska, si stěžuje na únavu, nízký tlak, pocit tmy, neschopnost něco dělat. Další kamarád, Enrico z Itálie, se od začátku nemůže vyrovnat se spánkovým režimem. Pořád střídá časy spánku. Měl i období, kdy chodil spát v 10 ráno a vstával večer. Neustále to jaksi mění a má s tím problémy. A to jsou tři příklady za všechny. Je to všeobecně známé, ale ty deprese v Norsku opravdu jsou časté.

Na víkend mi měla přijet historicky první návštěva skrze couchsurfing. A sice 3 holky z Francie, z Bretaně. Nakonec se jim pobyt zkrátil a zůstali zde jen jeden den. Na couchsurfingu mám účet chvíli a je to zajímavá zkušenost. Člověk může hostit lidi z celýho světa a naopak. Zdarma.

Před příjezdem jsem si trochu chtěl uklidit. Jako výsledek to mělo to, že se systematický nepořádek změnil v nesystematickou iluzi uklizena. Vyrazil jsem předem s úmyslem navštívit opět nádraží a koupit lístky taťkovi a ségram (čím dříve, tím levnější). Lístkama jsem zabil už hodně hodin. Denně jsem navštěvoval nádraží, ale automaty byly pokažené. Online jsem měl problém já i mojí kamarádi. Nakonec se asi po týdnu rozjely automaty, vše jsem naťukal, vytáhl peněženku a kreditka nikde...Byl jsem naštvanej, že v dešti pojedu zbytečně zpět na Fantoft pro kreditku a na nádaraží. To by bylo ještě dobrý...jenže kreditka nikde nebyla. Byl jsem si jistej, že ráno byla na stole (snažil jsem se dobit kredit na mobil). Všechno jsem prohledal a nic. Dokonce jsem se byl prohrabat i do pytle s odpadkama, který jsem ráno vyhodil. Nic. Nakonec to dopadlo tak, že kreditku jsem ani po několika dnech nenašel, tak mi ju taťka zablokoval a podal žádost o novou a lístky mi koupil kamarád.

Dlouho jsem nepsal o obstarávání potravy. Je to stejný jako na začátku. Nic se nezměnilo. Teda až na objem jistých partií, které zde nejsou způsobené nadměrnou konzumací chmelového moku. Např. když mě Martina jednou u večeře říkala, že toho sním opravdu hodně (zrovna jsem měl 4 kousky masa jak bývají v hamburgrech), tak jsem si říkal, že má pravdu a protože když jsou zdroje neomezený, pohybu je oproti normálu méně, tak jsou výsledky rychle vidět...Každopádně v sobotu večer jsem se vydal na lov. V Remě prakticky nic. Přijel jsem ke Coopu a slyšel jsem nějaký hlasy z párty. Zaparkoval jsem kolo a chystal se do akce, když jsem si všiml, že na balkoně nade mnou jsou nějací lidi. Tak jsem vzal roha, abych nebyl vyfocen a kontyše nebyly zamčený (jak se stalo u Kiwi:-) Najel jsem na kruháč a tam mě málem srazilo auto, který odbočovalo o odbočku dřív. U Sparu stálo auto bezpečnsotní služby, tak mě to znepokojilo. Nakonec jsem tam najel a byly tam jen prázdný odpadky. Už jsem nasedl na kolo, když proti mně šel nějakej týpek...no, příjemnej pocit. Tak jsem objel a dopadlo to dobře. Stavil jsem se ještě do Coopu a vzal z tama aspoň jeden pomeranč. Ano, vždycky nejsou plný krosny.

Ne vždy jsou hody.

V neděli se kě mě nastěhoval Jakub. Použili jsme nákupní vozík a výtahy a bylo to rychlý. Mě ten pokoj prostě pořád přijde jako standardní pro dva. Navíc chceme více cestovat, se školou se docala míjíme, tak snad to zvládneme. Není to úplně nejsnažší si zvykat na bydlení s někým, potom co člověk měl pokoj sám pro sebe, ale finanční motivace je zde opravdu obrovská. Určitě su rád, že jsme spolu nebydleli od začátku, že jsem více než 2 měsíce bydlel sám. Hodně mi to dalo, musel jsem se ve všem papírování a všem dalším spolíhat na sebe a byly to fajn dva měsíce. A následující dva a půl měsíce uspoříme velkou částku. Takže snad se to i zpětně budu dívat jako na ideální řešení.

V neděli, těsně před odjezdem do kostela, zaklepala na dveře Laura. Už jsem byl obutej, oblečenej. A ptala se, jestli se mnou může jít do kostela. Překvapilo mě to a byl jsem za to moc rád. Byla se mnou nejen v kostele, ale i pak na Fidés, kde jsme krom dobrého občerstvení měli přednášku o inkvizici, a na modlitbě večerních nešpor. A vypadala spokojeně. Bylo to díky tomu, že se s Martinou hodně bavíme o kostele, o WYD, plánujeme se setkat za rok Riu a normálně se o tom bavíme před ostatníma. A děcka na to slyší a pak chodí za náma a ptají se a zajímají. Ana z Portugalska s námi začala chodit už před několika týdny, v neděli šla i Laura a doufám, že bude pokračovat. Tím jsme se stali možná nejreligióznějším patrem v celým Fantoftu :-) A třeba nezůstaneme jen na 50%. A taky se nepřidávají jen domorodci, ale i návštěvníci naší kuchyně z jiných pater. A to ukazuje na to, že Erasmus nemusí být nutně synonymem špatného místa, kde se všichni zkazí, ale může tomu být i přesně naopak.

V pondělí jsem udělal další pokrok v kuchyni. Měl jsem směs na chleba i kvasnice (skoro chcu říci, Járo Škorpíku, ''měl jsem dvě kvasnice''). Kvasnice koupily francouzsky, když si myslely, že je to máslo :-) Udělal jsem těsto a hodil ho do trouby. Chleba byl hodně dobrej, moc dobrej!

Jeden z nejlepších chlebů. Navíc když se vytáhne z trouby, dá se na něj máslo, který se rozteče...

V úterý večer jsem se zúčastnil kace KrFU s názvem: Politisk Café: EU Sešli se děcka z KrFU a pozvali si holku, která je z mládežnické organizace, která je proti norskému členství a borec, kterej je z názorově protipólové organizace. Nejprve řekli argumenty pro svoje stanoviska a poté se jich členové ptaly na názory ohledně Norska a EU. Diskuze trvala přes dvě hodiny, ale bylo dobrý občerstvení, tak jsme to zvládli :-) Překládal mi Arne Vesetvik. A více než dvou hodinách jsem se ještě přes hodinu bavili o EU, školských systémech a o náboženství. Je členem norské státní církve a říkal, že čte knížku o historii katolické Církve. Potom mi začal popisovat členění protestantských Církví v Norsku. Není to úplně jednoduché. Pak jsem pochopil, že lidi v KrFU jsou namíchaní a dělají si ze sebe navzájem srandu :-)

Foto z diskuze.

Navrátil jsem se ve večrních hodinách a Jakub pořádal integrační párty. Potěšilo mě, že tam byli i Španělé, kteří tak trochu vybočují z našeho jádra. Bohužel norové nepřišli. Ti jsou hodně bokem. Přišel jsem zrovna z debaty o EU, tak jsme na to zavedli řeč. No nebyla to zorvna veselá debata se dvouma španělama, portugalskou a italkou. Teď to rozhodně nemyslím jako vtip. Když španělé smutní z toho, že mají rádi Španělsko, slunko, kulturu, lidi, ale nezaměstnanost je 25%, u absolventů 50% a všechno jde k šípku a nemůžou se rozhodnout, jestli teda zůstanou v Norsku nebo jestli se vrátí, tak potom člověku není zorvna do zpěvu.

Ve středu jsem udělal historický nákup letenek. Jednak jsem zakoupil letenky do Narviku (o tomto úžasném nápadu se dočtete v přespříštím čísle) a taky letenky do Londýna, jelikož jsem slíbil sestřičce Markétce, že ji po návratu z Erasmu vezmu do Londýna letadlem (resp. Ryanerem :-) Mimochodem, zpáteční letenky pro nás oba, i díky pomoci odborníka na nízkonákladovou leteckou dopravu Pavla Wilhelma, byly za čtvrtinovou cenu školního zájazdu na 5 dní (včetně cest busem) pro jednu osobu, na který mohla jet!? Z Brna odlítáme 20. června, tudíž bych teda měl být teoreticky před 20. červnem doma. Tak už se můžeme začít těšit na pořádnou comeback party :-)

Ve středu jsem se taky snažil udělat něco pro záchranu Bigy v Letovicích. Vydali jsem prohlášení za MKD Blansko, že podporujeme Bigy v Letovicích, sbírali jsme podpisy pod petici za zachování. Nicméně v pátek přišlo smutné rozhodnutí...

V úterý přijel Levander, brácha od Laury. Ve čtvrtek pro nás připravili typické belgické jídlo. Kuřecí maso s houbami a masovými kuličkami, k tomu brambory a zelenina (až na houby, který moc nemusím, to bylo výborný!). Druhý chod byl pivní. Levander nám dovezl pár belgických vzorků, což jsme, hlavně s Emilem, velmi ocenili (a bratranec Zbynďa, světoznámý sběratel vršků od piva, to taky jistě ocení:-) Po více než dvou a půl měsích jsem měl pořádný pivo. A že bylo dobrý! Nicméně byla-li Laura, jakožto belgičanka, v pondělí jedinou zástupkyní ekonomicky relativně optimistického státu, ve čtvrtek to už to díky tragédii bylo jinak...

Vážená návštěva z Belgie.

Ve čtvrtek jsem taky navštívil podruhý přednášku o EU (měl jsem 10ti% účast:-). Bývá nudná, ale na Fantoftu už mě zasáhla taková nuda, že jsem se dohodlal ráno vstát a přednášku navštívit. Dobře jsem udělal. Přednášku měl někdo jinej a byla fakt dobrá, zatím jedna z nejlepších. Byla o terorismu v EU. Mj. jsem zjistil, že byl vloni v ČR 1 incident klasifikovaný jako teroristický ''attack''. Po přednášce jsem zůstal v knihovně, šel na seminář a vrátil se pozdě odpoledne, když skoro začínala hrát Kometa. Tak jsem oběd odložil na první přestávku. Ne, za 15min se uvařit nepovedlo. Jen Laura se divala, proč si vařím v 19h večeři, když jsem slíbil přijít na jejich ve 20:30. Tak jsem řekl, že to je oběd. To zase pobavilo Martinu, která mi začala připomínat časy, kdy jsem ve 12h obědval a v 17h večeřel.

Na údajně páteční seminář se snažil připravit. Jenže jsem to všechno nestihl přečíst. Plány na ranní vstávání selhaly. Tak jsem přemýšlel, jestli se na to radši nevykašlat. Orzhodl jsem se, že tam půjdu. Vyskočil jsem z postele, hodil na sebe oblečení, na snídani a další zdržovačky čas nebyl, zkontroloval internet a zjistil jsem, že seminář je až za týden. Měl jsem tak celý den možnost přemýšlet, jestli navštívit litevskou večeři, na kterou jsem byl pozván. Vloni jsem se dostal do Litvy a dostali jsem první večer typický litevský pokrm. Fanda Vaverka, Kristýna Slavíčková, Vadim či další možná mají lepší vzpomínky. Nicméně moje vzpomínky na růžovou polívku (která byla tím nejlepším a tím, co se ještě se zatlejma zubama dalo spořádat) a tím, co následovalo...nepatří k těm, na který bych vzpomínal nejraději. Moudří radí: ''darovanému koni na zuby nehleď'' ale tehdy jsem toto pravidlo porušil. Nakonec jsem se rozhodl nepříjemné vzpomínky přemoci a večeři navštívit. Doufal jsem, že třeba bude něco jiného. Nebylo. Když jsem vešel, do očí mě praštila růžová polívka. Vyčítal jsem si, že jsem sem chodil, ale utéct už nešlo. Nakonec polívka nebyla nejhorší, ale přesto jsem po chvíli zjistil, že se poslední, kdo ještě nefinišuje, čímž jsem se elegantně vyhnul odmítnutí přidání. Celou dobu jsem se děsil, jestli bude následovat i druhý chod. Naštěstí nenásledoval. Ufff!

Vidíte ten velkej hrnec plnej růžové polívky???

Na sobotu jsem plánoval nějaký zničující cyklovýlet. Udělal jsem však dobře, že jsem se přidal k Lucce a Stefanovi na výlet na Damsgårdsfjellet. Je to jeden ze sedmi vrcholků. Sice nejnižší, ale překrásný. Obzvlášť, pokud se na něj vydáte v jarním období. Kdy je vše tak krásně zelené a tečou zde potůčky. Nepopsatelná nádhera.

Takto to tu teď vypadá.

Po návratu jsem udělal další průkopnický krok v kuchyni, když jsem naložil vepřovou panenkou na zítřejší oběd. Taky jsem si vychutnal další výhru Komety. O přestávce pro nás španělé udělali ukázku, jak si udělat chleba. Bylo to jak ve škole,všecí sledovali a psali poznámky. Sešli se zde všichni z patra (krom Norů) a pár lidí navíc.

Takto jsem si krátil přestávku aneb prakická výuka pečení chleba.