Homemade burčák

Povelikonoční úterý bylo náročné. Měl jsem jít po 17ti krásných dnech opět do školy. Začínal mi dvoutýdenní intenzivní kurz ''Principles of Dynamic Modelling and Policy Design''. Očekával jsem kurz jako každý jiný. S obvyklém počtem lidí, se stejnými tvářemi. Jenže realita byla jiná. Jednak jsem první den nevěděl, kde kurz začíná. Na webu jsme měli uvedeno neexustující místo, tak jsem běhal mezi budovama, obvolával kamarády až jsem se dostal k pravděpodobné místnosti. Jenže tam bylo 10 starších lidí (včetně Rogera, Mexického profesora, či (DJ) Santiho) a pouze jeden či dva vrstevníci. Usoudil jsem, že su špatně a zjišťoval jsem dál. Po chvíli jsem zjistil, že jsem vlastně byl asi správně. Vešel jsem do učebny a profesor se mě zeptal, jestli umím anglicky (myslel si, že jsem Nor:-) Ještě byl měl zmínit, že na tento dvoutýdenní navazuje čtyřtýdenní a přiletěli na něj lidi z celýho světa, převážně poststudijního věku.

První den byl skvělej! Byla tam fajn atmosféra, seznamovali jsme se mezi sebou. Dostali jsme občerstvení. Profesor je pohodář a výkladal prokládal vtipama a hlasitým smíchem. Učivo bylo jednoduchý. Zkrátka mě to bavili a odpoledne jsem se těšil na další den. A taky na večeři s mým novým spolužákem Ricardem, doktorandem z Portugalska, kterému jsem s líbil pomoc s úvodními formalitami.

S Ricardem z Portugalska.

Druhej den byl ještě taky dobrej. Byl jsem jako třetí v učebně, ještě před přednáškou a profesor na mě spustil norsky. Hodně se divil, když jsem mu řekl, že nejsu Nor. Tak se ptal, odkud teda jsem a tipoval Rusko. Vysvětloval jsem mu, jaký vztah máme k Rusku a že z Ruska opravdu nejsu. Zajímavá story taky byla se Cyrusem, spolužákem z Malawi, který pracuje pro ministra rozvoje. Ztratilo se mu cestou zavazadlo, ptal se po nějaká brigádě, bo nemá prý peníze na studium, byl bez jídla, tak jsme mu se spolužákama něco dávali, já ho např. pozval ve středu na večeři a celkově taková zajímavá figurka. Výuku moc neřešil, dvakrát skazil experiment, na kterým jsme pracovali společně 10min. (takže nakonec půl hodiny) a když už jsme začali být naštvaní, tak on se tomu pořád smál nebo jednou vytáhl klasickej velkej foťák na film.

Další dny to bylo horší a horší. Každý ráno vstávat na 9:15, být ve škole do 16h. Přednášky byly těžší a těžší, začaly i laboratoře. Občerstvení bylo zřídkakdy. Hodně rychle jsem přestal mít tento kurz rád a začal přemýšlet, jestli jsem schopen udělat zkoušku.

Na plachetnici Whiplash.

Hodně jsem se těšil na víkend, zejména na sobotu, kdy jsem měl jít po dlouhé době na plachetnici. Byly ideální podmínky: svítilo sluníčko, foukal silný vítr, všichni borci uměli plachetnici ovládat, tak se jelo krásně. A dostali jsme se docela daleko, téměř až k ostrovu Holsnoy. Zpátky jsme byli velmi rychle, tak jsme se rozhodli podívat se do přístavu u Bryggenu, kde byly vojenské lodě a ponorka. Stáhli jsme plachty dolů a jeli pomalu, jen s motorem. Vychutnali jsme se pohled na obrovské vojenské lodě, na ponorku i na překrásný Bryggen. Už jsme vyjížděli z přístavu, když nám klekl motor. A nešel nastartovat. Jak silně foukalo, tak nás vítra hnal zpět do přístavu. Směrem k místu, kde parkovaly desítky dalších plachetnic...Měli jsme zhruba 2 minuty, ale byli jsme bezmocí a bezradní. Naštěstí jel kolem borec na sportovní lodi, tak jsme na něj zavolali a on nás odtáhl. Ještě jsme měli 30-40 s rezervu od katastrofy. Nechcu se chlubit, ale ne každýmu se povede být větší atrakcí v UNESCO zóně v konkurenci armádních lodí a ponorky :-)

Náš zachránce.

Borec nás odtáhl na druhý břeh, než byli lidi. Zakotvili jsme loď a volali Charlesovi, oficiálně pokladníkovi, prakticky vedoucímu klubu. Ještě než přijel, tak byl další problém a sice, že jsme zakotvili v soukromým přístavu. Tak jsme pomocí lan museli přeparkovat.

Charles rozhodl, že to zvládneme přes čelní plachtu. Hlavní jsme nechali staženou a vytáhli čelní. Křižovali jsme přístav a povedlo se nám vyjet. Byl to adrenalin, hlavně když vjížděla do úzkého přístavu loď, ale zdařilo se a v pořádku jsme se vrátili. Uff!

Tady už nám zbývalo opravdu jenom trochu.

V neděli jsem chtěl jít s Fidés na Ulriken. Předtím jsem se vydal ještě do Bryggenu, kde byli zakotveny lodě a údajně se je mohlo navštívit. Bohužel to bylo až od odpoledne, tak jsem odvolal Ulriken a čekal na otevření lodí. Začal jsem ponorkou. Před vstupem jsme museli odevzdat foťáky i telefony. Ve skupince nás bylo 7, včetně třech malých dětí. Voják začal výklad v norštině, ale maminka od třech špuntů školko/školního věku ho upozornila, že neumím norsky. Tak začal mluvit anglicky (a zopakoval mi úvod) a bralo se to jako samozřejmost. Mě to jako samozřejmé nepřišlo a stěží jsem si představoval něco podobného u nás.

Z ponorky jsem šel čekat frontu na další loď.A mohl jsem sledovat norskou organizaci. Zaujalo mě, že více než půl hodiny před koncem prohlídek si stoupl jeden voják na konec fronty a upozorňoval příchozí, že už se další zájmci do lodi nedostanou. Je to sympatičtější přístup, než kdyby v 15:00 oznámili, že je konec.

Návštěva ponorky byla nečekaným a zajímavým zážitkem.

Po večerní mši svaté jsem opět začal mít problémy s kolem, konkrétně se zadním vnetilkem. Ucházel, tak jsem to chtěl spravit, ale vypustil jsem ho úplně. Tak jsem měl večerní procházku.

Po víkendu jsem se do školy vyloženě netěšil. Atmosféra byla fajn, ale poslouchat celý dny něco, čemu vlastně nerozumím, tak to mi přišlo jako hodně velká ztráta času. V pondělí jsem šel opět na plachetnici. Kapitánem byl dobrý kamarád Nic, který mi svěřil kormidlo. Zajímavá zkušenost, ale když vím, že su zodpovědnej za řízení úplně jsem nezvládl otočku a sílný vítr nás nakláněl na stranu a tam, kde se sedí, tak byla voda, tak mi z toho nebylo dvakrát nejlíp :-) Ještě nás stihl předpadnout sníh a také jsme zvládli podjet most na ostrov Askoy. Bohužel se mi opět během dne postupně vyfouklo kolo...

Atmosféra tam byla velmi přátelská, bylo nás tam poskrovnu, ale bylo to docela náročný.

Večer nadešla velká chvíla a sice košt homemade burčáku. Byli jsme překvapení, jak se povedl! A pustili jsme si k němu Bobule a vzpomínali na náš domov. Bohužel by se těžko vysvětloval jeho původ, tak jsme koštovali pouze v malé skupince. Na druhou stranu to mělo výhodu, že nám zbylo i na úterý, na Bobule 2.

Maximální spokojenost s vydařeným burčákem:-)