Moje norské Velikonoce

Nevěděl jsem přesně, jestli Velikonoce prožiji v Norsku nebo doma. Původně jsem se klonil k návratu, pak k cestování po Norsku, pak kamarád našel levné letenky na Velikonoce do Vídně, ale než jsem je stihl koupit, tak se zdražili a tak jsem zůstal v Norsku.

Norské Velikonoce jsou docela podobné našim Vánocům. Ve školách jsou prázdniny celý týden plus v pondělí. Pracující mají volno od čtvrtka do pondělí, ale kdo může, tak si vezme dovolenou i od pondělí do středy. A kdo může tak se zbalí, zaplní auto vším možným, na vozík naloží sněžný skútr a jede s rodinou na chatu do hor. Chata je ideálně co nejvíce vzdálená od sousedních a mnohé jsou bez vody i elektriky. Zde jsou rodiny spolu, lyžují, chodí na tůry, jezdí na sněžných skútrech a po večerech čtou detektivky, kriminální romány a hororové příběhy.

Úprk do hor byl velmi znatelný. Během 2. týdne na cestách jsem čekal na stop v průměru několikanásobně delší dobu, než první týden. Jezdilo méně a méně aut a ty která jezdila, tak byla z velké části plná a mířila do hor. A mílokdy chyběl na vozíku sněžný skůtr. Velké množství Norů, obzvláště v poslední době, míří během Velikonoc na jih, k moři, za sluníčkem a teplem.

Norové dbají na Velikonoční výzdobu a tak se zde v oknech a výlohách můžeme setkat s velikonočními vajíčky, slepičky, zajíčky a kuřátky. Norové malují vajíčka či pečou velikonoční beránky (recepty bývají běžně v novinách či internetových serverech). No a taková známá a typická norská velikonoční tradice je řešení vražd. Televize, noviny, internet i rádia jsou plné tohoto tématu, otevírají se různé ''černé kroniky'' a motivy vražd jsou téměř všude, i na krabici od mléka.

Komiks na krabici od mlíka. Vpravu trochu nad polovinou si můžete všimnout všude přítomného ''GOD PASKE!''

S našimi tradicemi jako ''šmerkust či hrkání'' se zde nesetkáte (teda pokud nepotkáte Erasmáky:-) Jedna polsko-norská kamarádka mi tuto absenci vysvětlovala i tím, že zde je dominantní protestantismus.

Je to tak, Erasmáky tady můžete potkat:-) Martinu jsme zastihli v kuchyni.

A jak jsem Velikonoce v Norsku prožil já? Vrátil jsem se z mého výletu naprosto přesně. Na Velikonoční čtvrtek a šel jsem rovnou do kostela. Přišel jsem zrovna když se umývaly nohy (opravdu nevím, co bych dělal, kdybych přišel dřív a byl vybrán. Ale co já, co pan farář :-) Vypadalo to pěkně, slavnostně, muži na sobě měli obleky a celkově na mě celá zelenočtvrteční liturgie působila důstojně. V kostele jsem se taky setkal s některými svými přátely a ještě jsem nemohl uvěřit, že jsem se opravdu dostal zpět (zpětně nebo z dálky se to jeví jako samozřejmost, jako nějaký cestování uvnitř Norska, ale abych to trochu přiblížil, tak to je jako letět z Brna do Petrohradu, odtud stopem jet do Helsinek a domů). Hodinovou cestu na Fantoft jsem si vychutnal pěšky a konečně jsem se dočkal sprchy, teplé večeře, svého pokoje a kamarádů. Především jsem byl rád, že jsem ještě zastihl Anu a Joelle z Portugalska, které v průběhu Velikonoc odlétali domů... a taky jsem rád viděl Eduarda, který připravil sýrový koule a byly výborné! Jen postel byla moc měkká a několik nocí jsem si na ni nemohl zvyknout (jak se stává po návratu z méně komfortních podmínek).

Další dny jsem se vybaloval, relaxoval, sepisoval zážitky, propočítával vzdálenosti, odpovídal na zprávy atd. V pátek jsem šel s Martinou na ''Velkopáteční obřady''. Nějak se natáhla předchozí křížová cesta ve vietnamštině, tak byl plný kostel Vietnamců, kteří nestihli odejít a už se tam snažili dostat anglicky mluvící (v Bergenu je pouze jeden katolický kostel, ale katolíků je zde několik tisíc, 7 farářů a je to zkrátka obrovská farnost a zejména v neděli si různé jazyková skupiny podávají dveře, ale na Velikonoce to eskalovalo a třeba v pátek se stalo, že vietnamsky mluvící nestihli odejít a už se tam drali anglicky mluvící). Jen jsme jaksi zjistili, že to nejsou obřady, ale ''pouze'' křížová cesta (bylo zajímavé, že kolem kříže šli i ministranti ze svíčkama). Po příchodu na Fantoft jsme našli plnou kuchyni a přišli se za námi rozloučit Ana, Joelle a Fábio a chvíli po půlnoci odjeli domů, do Portugalska. Hlavně Ana, která tady byla opravdu šťastná a zažila zde něco, co doma nemá, byla smutná a cestu probrečela. A naše patro je teď takové opuštěné.

V sobotu jsem se vydal na vigílii na 22h. Bohužel byla v norštině. Začala venku, za kostelem, kde byly obřady s paškálem, jako u nás. Potom se šlo průvodem se svíčkama do kostela. Bílosobotní čtení vzali opravdu důkladně a docela jsem bojoval, abych neusnul, dokonce jsem uvažoval o odchodu, ale nakonec jsem byl rád, že jsem zůstal. Během ''Sláva'' se všechno změnilo: začalo se zvonit (měli to promyšlené a stály kolem kostela, dole i na ochozech a dělalo to zajímavé zvukové efekty, něco na způsob zvukové mexické vlny), rožnuly se světla, začali hrát varhany, sbor krásně zpíval a lidi, kteří přišli na vigílii ve slavnostních oblečeních, se začali usmívat, otáčet se, zdravit sousedy a radostná atmosféra pokračovala do krásné liturgie. Když jsem po 2,5h odcházel z kostela, tak mi u vchodu podal pan farář ruku a řekl ''God Påske'' (šťastné Velikonoce), což je slovní spojení, kterým poté bylo Norsko doslova zaplaveno. A to, že pan farář podává po téměř každé mši svaté ruku věřícím, je také pěkný zvyk. Ještě jsem zamířil na nákup. V Rimi jsem uviděl hodně hroznů, tak jsem si řekl, že je ten správný čas je všechny vzít a pokusit se o burčák. Spolu s dalšíma věcma toho bylo hodně, tak jsem to bral nadvakrát a tak jsem aspoň měl místo i pro 3 koše, který se taky hodí:-)

V neděli večer jsme se sešli s několika lidma z ČR a testovali se mazance, který upekli. A poté jsem se pustil do přípravy burčáku. Měl jsem 9kg hroznů, 1. třída, z JAR a Chile. Naštěstí mi pomohl Kuba a postupně jsme zdokonalovali techniku a postup, až jsme kolem třetí ráno měli vylisovány 4l hroznové šťávy.

Bohužel jsem si s sebou nepřibalil lis a šroťák. To by bylo rychlejší a efektivnější.

V neděli jsem si volal s @favoj a pořád jsem měl v hlavě jeho slova, že tady musíme naučit místní našim tradicím. Tak když jsme kolem půl čtvrté šli spát, tak jsme se domluvili, že jak vstaneme, tak půjdeme něco najít a oběhneme čechoslovenky a další dobré kamarádky. V 11 jsme vyrazili na proutí. Nevím, jestli to byl záměr genderově korektního Norska nebo jen náhoda, ale křoví v parku kolem potoka bylo zguntu vysečený. To nás nemile překvapilo, ale nezaskočilo. Zvolili jsme plán B a oškubali jsme břízu. Když jsme se vraceli, tak Jakubova kamarádka se něco snažila vysvětlit bezradným starším cizincům. Jakub zůstal a já pokračoval. Po chvíli ho Jakub přivedl do pokoje a něco vyřizoval na počítači. Byl to Roger, profesor z Mexika, který přiletěl se svojí ženou na intenzivní, šestitýdenní kurz. Za chvíli se to vyřešilo a přišel pro něj Santi, doktorand, který má kurz na starost (a také občasný DJ v klubu). Mohli jsme tedy pokračovat v přípravě.

Místo pentlí jsme rozstříhali igelitky a obaly od všeho možnýho a tak jsme mohli někdy po 13.h vyrazit. Nikdo to nečekal a docela jsme si to ''Hody, hody, doprovody...'' užívali. Občas jsme museli utíkat, aby nám dotyčná neutekla nebo jsme taky museli utíkat, aby nás Romi nepojila. Setkání s Romi bylo zrovna na parkovišti před Fantoftem, tak jsme aspoň měli trochu toho publika pro naše tradice, včetně profesera, který šel s ženou do obchodu. Doufám, že jsme holkám udělali radost, ale podle všeho ano. Zato holky nám udělaly radost určitě! Vymrskali jsme si vajíčko, horalku, čokoládu, finskou vodku a oplatky ze Sicílie.

S Ornelou a sicilskými sladkostmi.

Radostné červené pondělí bylo zakončeno trochu nostalgicky. Marina, kamarádka z Litvy měla párty na rozloučenou. Rád jsem tam potkal lidi, který už jsem dlouho neviděl, rád jsem koštnul spoustu dobrých sladkostí, ale tydle rozlučkový párty nemám rád.