Návštěva I.

Další, kdo opouští naše patro je Erik. Erik je Nor, původem kousek od Osla. Není to špatnej člověk, ale nemám s ním příliš společných témat a není to zkrátka můj nejlepší kamarád, tudíž mě to zas až tak netrápí jako u jiných odcházejících. Erik má krásný byt nedalo od Fantoftu a tak jsme se za ním vydali na kolaudaci. V mém podání to byla bohužel jenom účast na večeři, protože jsem se musel vydat směr nádraží!

Byl to krásný a tak trochu těžko uvěřitelný pocit, když na nádraží v Bergenu vystoupily z vlaku Tři sestry a taťka. Přeci jenom jsem je už 4 měsíce neviděl...Prošli jsme si trošku centrum a se dvěma zastávkami směřovali na Fantoft. Jakub byl té dobroty a dobrovolně se na týden vystěhoval ke Gabrielemu. Martina a Laura nabídly ubytování pro ségry, tak jsem využil té prostorové, ale i jazykové nabídky. Přeci jenom v 5ti lidech v pokoji bychom to asi nezvládali a co se angličtiny týče, tak to holkám zcela jistě velmi pomohlo.

Před nádražím v Bergenu.

V neděli jsme se vydali na Ulriken. Společnost nám dělali Mojmír, Frauke a Marcel. Erasmáci z Kristiansandu (s Mojmírem jsem jel busem z ČR), kteří se vydali na výlet do Bergenu. Původně jsem jim přislíbil ubytování, ale vzhledem ke shodě termínů to nebylo úplně reálný. Tak jsem je umístil ke Stefanovi do pokoje (Stefan má sám dvojpokojový apartment a toho času byl na výletě). Z Ulrikenu jsme se vydali na Floyen. Šel jsem tama poprvý. Byla to krásná, ale trochu delší trasa (asi 8hodin). To se nepříjemně projevilo především tím, že Stephan přijel domů a klíč jsme měli s sebou v horách a taky, že jsme nestihli plánovanou anglickou mši svatou, ale až polskou a tu jsme nestihli úplně od začátku.

Na Ulrikenu, nejvyšším bergenském kopci, s kamarády z Kristiansandu.

Několik přesunů, jako ten nedělní večerní, bylo logisticky náročnějších, ale celkově se nám poštěstilo, že jsme se potkali v Bergenu ve stejný čas dvě skupiny a mohli sdílet šalinkarty. O jaké úspory šlo snad přiblíží přirovnání, že cena týdenní bergenské šalinkarty se rovná brněnské čtvrtletní. Zároveň mi to ale přineslo zajímavý zážitek, když jsem čekal na zastávce Brann stadion. Netušil jsem předem, že bude právě končit fotbalový zápas.

Čekal jsem na zastávce na Markétku, která vezla lístky z Fantoftu, na zastávce. Šel kolem borec v civilu s kamerou. Zašel za policajtama a ti obstoupili zastávku a zastavili dopravu. Potom borec (asi polda v civilu) přišel do kolejiště před zastávku a hledal nějaký lidi podle záběrů kamery. Jen natáhl ruku, ukázal prstem a jasně naznačil, že má dotyčný vyjít z davu a poldi už se o něj postarali. Žádný útěky nebo něco takovýho. Vůbec. Zkrátka civilizovaný zatýkání. Borec ukázal, dotyčnej vyšel se sklopenou hlavou, nafasoval pouta, prošacovali ho a naložili do auta. A pro připomenutí jim onen policajt ukázal záběry z kamery.

V pondělí jsme si prošli Bryggen a centrum města. Potom se holky vrátily domů, připravovat koláče na večer a já šel s taťkou na plachetnici. Sice moc nefoukalo, ale i tak to byl pro taťku velký zážitek. Navíc se nám poštěstilo, že přišel i Miloš, Čechoslovák, což bylo zejména pro taťku příjemný překvapení.

Na plachetnici s taťkou.

Cestou ze sailingu jsme potkali dvě studentky z Brna, z MU. Ano, svět je hodně malinkej. Přijeli navštívit kamarády Erasmáky. Večer jsme v naší kuchyni udělali menší párty pro kamarády. Ségry napekly koláče a byl to příjemný večer. Hlavně pro holky, že se jim dostala angličtina trochu pod kůži. Ale i pro taťku, který rád poznal mé super kamarády a naopak.

Večerní párty se sousedy a dalšími přátely z Itálie. 

V úterý, na 1. Máje, jsme se chystali na výlet lodí na Askøy. Je to ostrov kousíček od Bergenu a dá se tam dojet MHD autobusem přes most či lodí, která funguje v rámci MHD. Jenže ve státní svátek, jak jsme zjistili v krásné nové budově infocentra, lodě nejezdí. Tak jsme se vydali na Lyderhorn, což byl poslední vrcholek ze sedmi Bergenských, který mi scházel. Lyderhorn je nejzápadnější bergenský vrcholek a je z něj krásný výhled na poslední ostrůvky a zálivy, no a samozřejmě na Severní moře, přecházející v Atlantický oceán. Taky letiště je z Lyderhornu jako na dlani.

Ještě jsme se pustili do sdolávání vrcholku Sandviksfjellet. Bylo tam hodně kamenů a hlavně Liduška si cestu užívala, když poskakovala z kamene na kamen.

Ve středu nám ráno Terezka připravila na snídani čerstvý chleba. Vydali jsme se na ryby. Já to chtěl vzít přes Byltemu a zakoupit ještě jeden prut. Bohužel tam neměli ty stejný, tak jsem zakoupil jinej - horší. Je to vlastně spíš hračka než seriózní prut, ale co už... Taťka se ségrama, jedoucí autobusem, měli trochu problémy. Jak nemám s MHD zkušenosti, tak jsem jim nevysvětlil trasu ideálně a trochu bloudili. Nakonec jsme se našli a vydali se na vyzkoušené místo. Mělo to háček, že když jsme jeli poprvý v dešti s Romi na kolech, tak jsme moc nehrotili, že jedeme přes soukromou cestu a pak někomu přes dvůr. Když jsme šli pěšky v 5ti lidech a v pěkným počasí, tak to bylo horší. Jednak po nás šel pes, lidi koukali, co děláme na soukromé cestě a na dvoře byla domorodkyně a nepustila nás. Tak jsme obcházeli celý poloostrov, až jsme těsně před letištěm našli místo, kde se dalo dostat k moři na víceméně nesoukromém pozemku.

Taťkův životní zážitek.

I přes prvotní trable s udicemi a ztrátou několika návnad se taťkovi poštěstilo a ulovil svoji první rybu v životě. A nutno dodat, že to byl dobrej kousek. Sledoval jsem, jak hravě rybu zabil. Bylo vidět, že už pár vánočních kapříků klepnul. Tak doufám, že jsem se něčemu od taťky přiučil a budu tady ještě mít příležitost to uplatnit v praxi. Dál jsme se snažili ještě něco ulovit, ale čas se už nachyloval. Už jsme byli vesměs zbalení, když Markétka měla na udici rybu. Než Terezka přiběhla s podběrákem a než jsem jí přiběhl pomoc s udicí, tak jsme už rybu zahlídli a byla pořádně velká. Bohužel opravdu hodně velká a to natolik, že překousla vlasec...