Exotická návštěva na plese

Chtěl jsem si tento akční víkend poznačit, protože bych si rád zapamatoval ty nepochopitlné souvislosti. Přemýšlel jsem, zda to veřejně publikovat. Nakonec jsem se ktomu rozhodl, protože to třeba někoho pobaví nebo mi někdo napíše nějakou úvahu či komentář, zejména k poslednímu odstavci, za čož bych byl moc rád. Takže toto byl jeden z mých nejkurióznějších víkendů vůbec:

Začalo to jako průměrný den. Ve čtvrtek jsem jel na brigádu na letiště v Brně-Tuřanech, kde pracuji v příletové hale na informacích. Vzhledem k páteční zkoušce jsem využíval veškerý možný čas k přípravě na páteční zkoušku z Hospodářské politiky, kterou už jsem nutně potřeboval složit. Trochu jsem si vyčítal, že jsem jel na brigádu, místo toho, abych se učil doma...

Přiletělo poslední letadlo a někteří cestující chodili pro informace, tak jako po každém příletu. Přišla také skupinka tří veselých slečen. Ptali se mě, kde je Jakubské náměstí, kde mají objednaný hostel. Když jsem jim vysvětlil cestu, začali se vyptávat na všechno možné od doporučení na typické české jídlo přes moje jméno až po dotaz, zda mám přítelkyni. Také se ptali na kostnici, pod kostelem svatého Jakuba. Doporučil jsem jim ji k návštěvě s tím, že jsem tam ještě nebyl. Načež mě pozvaly a domluvili jsme se, že bychom tam mohli zajít společně. Velmi rychle se z toho stala příjemná konverzace jako mezi starými dobrými přáteli. Slečny byly poměrně energické a proto se smích rozléhal po celé příletové hale, kde už zůstali prakticky jenom policajti. A zaměstnanci, kterým končila směna. Když kolem nás procházeli, tak moc nechápali, co se děje :-)

Slečny přiletěly z Londýna a studují právo na University of Kent ve Velké Británii. Jinak bydlí v Torontu v Kanadě a jedna pochází z Chorvatska, druhá z Íránu a třetí z Ukrajiny. Hodně zjednodušeně řečeno. Popis jejich míst bydlišť by vystačil na další blog.

Jeli jsme stejným autobusem do města a tam jsem se jich ptal na plány na víkend. Chtěli být den v Brně a potom se podívat do Prahy či Vídně, popř. do Bratislavy. Tak jsem jim ze srandy navrhnul, aby k nám přijely v sobotu na ples do Olešnice...

Večer jsem odmítl nabídku sňatku (kdybych věděl, že její taťka je velmi úspěšným investorem...hmmm :-) a také přemlouvání, abych s nimi šel večer ven. Pouze jsem je doprovodil k hostelu.

V pátek odpoledne jsme se společně vydali do kostnice. A poté se z toho nakonec stala prohlídka celého města (sv. Jakub, katedrála, Špilberk, Stará radnice...). Mám rád chození po známých místech s cizinci, protože si všímají věcí, kterých jsem si nikdy nevšiml. I když na můj vkus si všimly až moc obchodů s módou :-) Nebo mi vyrazilo dech, když jsme byli v obchodě se šperky a Julia si zkoušela řetízek s diamantem za 150litrů a chtělo ho kupovat...

Považoval jsem společně strávený čas za pěkné odpoledne s lidmi, které už v životě neuvidím. Jenže...v sobotu napsaly, že by rády přijely! To jsem upřímně řečeno nečekal. Tak jsem to nahlásil doma a kamarády jsem informoval, aby oprášili angličtinu. Šel jsem je vyzvednout na autobus a nemohl jsem uvěřit tomu, že opravdu přijely :-) Když jsme šli kolem kostela, tak se ptaly, jestli by bylo možné jít na nedělní mši. To mě zarazilo, protože jsme se bavili o tom, kdy jede první autobus. Nabízel jsem sice, že můžou přespat, ale nepotvrdili to, tak jsem s tím nepočítal. No, ještěže jsou doma zvyklí :-)

Doma byly přátelsky přijaty nejprve Vašíkovým ''bafnutím'' a poté seznamováním s rodiči, sourozenci a dalšimi lidmi, kteří se u nás v předplesovém shonu vyskytovali. Rodiče potěšilo, že Olena mluví rusky a Vašík přinesl nástěnný atlas světa a začali jsme hledat na zemi místa, kde bydlí, studují, bydlely, narodily se, žijí jejich rodiče, prarodiče...velmi zajímavé. Bylo to opravdu hodně míst.

Také se zastavila kamarádka a přinesla nějaké šaty a tak to s holkama v pokoji na sebe hastrošily, fotily se v tom či vyzkoušely moravský kroj, ale toto šlo mimo mě, naštěstí :-)

Když přišly na ples, tak se staly samozřejmě hitem a všecí to začali rozebírat. Ale nikdo to jaksi nedokázal pobrat, jak je to možný. Včetně mě, i vzácné návštěvy. Ale bylo to vtipný, hodně vtipný a aspoň bylo o zábavu postaráno :-) Valčík i polka působili mírné problémy, ale dokázaly se s tím poprat. V tombole vyhrály pytel brambor, který raději směnily za láhev vína. A když jedly guláš, tak se Julia, která je nepraktikující muslimka uvažující o křtu, ptala, jestli je v tom vepřové maso. Kamarád ji přesvědčil, že to je z hovězího (od té doby vím, že divočák se řadí mezi hovězí :-)

Ve výčtu vtipných momentů a popisů všech detailů bych mohl pokračovat dlouho...nicméně je po druhé hodině přepadl spánkový deficit a tak jsem je zavedl domů a šel pokračovat až do ''zavíračky''. Po 2,5 hodinách se vstávalo do kostela těžko, ale zadařilo se. No a z kostela přímo na autobus, ''bye, bye'' a...opět ten pocit, že už je pravděpodobně nikdy neuvidím.

Jsem zvyklý, že hodně cestuji a setkávám se s lidmi, které už nikdy neuvidím. Také jsem zvyklý z různých projektů, Erasmu či setkání se setkat a něco prožít s lidmi, které většinou už nepotkám, přestože máme krásné společné zážitky. Vybudoval jsem si už určitou imunitu, jsem s tím srovnán a smířen a už loučení tolik neprožívám. Ale dnes to bylo jiné. Jednak tím, že byly na ''domácí'' nikoli na ''neutrální'' půdě. Také jsem s jejich návštěvou nepočítal. A také a to možná především, se musím hodně zamýšlet nad jejich složitými životními cestami a uspořádat si v hlavě velmi mnoho otázek. Hodně nyní přemýšlím nad identitou, budoucností, existenciálními otázkami, jestli je možné žít daleko od rodiny a domova. Setkal jsem se s hodně všelijakými osudy lidí, ale dneska mě to jaksi nezvykle moc rozhodilo.