It is time for Afrika

Shodou více okolností se stalo, že jsem se před měsícem vyskytl na území východní Afriky, konkrétně v Keni. Cílem cesty je strávit 2 měsíce na Gitugu Secondary School jako dobrovolník – učitel. Také bych rád navštívil druhou nejvyšší horu Afriky Mt. Kenya. A třeba se poštěstí i nějaké safari.

V polovině ledna jsem měl poslední část stánic. Přemýšlel jsem, co poté. Resp. Jak nejlépe vyplnit čas do září, kdy bych rád pokračoval na magisterském programu. Měl jsem zajímavé pracovní nabídky v ČR, ale bál jsem se, že už bych se nedokopal ke studiu :-) Proto jsem preferoval zahraničí. Chtěl jsem procvičit angličtinu, nabrat nové zkušenosti, poznat novou zemi, kulturu, lidi. Také jsem chtěl změnit život z kancelářské krysy na poněkud aktivnější a také pročistit hlavu, přijít na jiné myšlenky, zkrátka takovou duševní hygienu.

Váhal jsem mezi stáží a dobrovolničením. Začal jsem to řešit poměrně pozdě, cca v listopadu, tedy 2 měsíce před plánovaným nástupem. Nakonec jsem se rozhodl pro dobrovolničení. Jednak jsem si řekl, že by bylo fajn udělat svět o malinko lepším, udělat něco pro druhé a také to bylo podstatně flexibilnější. Potřeboval jsem vyjet na přesně stanovené a poměrně omezené časové období. A to se mi povedlo domluvit.

Vloni byli 3 kamarádi v sirotčinci v Keni. Od nich vlastně vzešel tento podnět. Napsal jsem jejich kamarádovi z Keni, Mosesovi, který jim vše zařídil. Nadšeně souhlasil. Mimochodem jsem se dozvěděl, že prý je skoro užitečnější osobně přijet učit, než „jenom“ posílat peníze na rozvojové projekty. V Keni je obrovský hlad po vzdělání a po informacích. Proto i ve škole byly moc rádi. V prosinci jsem poslal pár emailů, na začátku ledna šel na očkování a zjistil, že na konci měsíce mohu vyrazit. V polovině ledna jsem absolvoval státnice a na konci ledna se vydal na cestu.

Možná jsem trochu podcenil čas na přípravu. Skoro nic jsem o Keni nestihl přečíst a na nic se připravit. Vůbec jsem netušil, kam jedu a co budu dělat. Naštěstí jsem se rozhodl, že jedu do Afriky a nic nebudu předem řešit a z ničeho se hroutit… Dva dny před odjezdem jsem si šel vyřídit mezinárodní řidičák (prý se bude hodit). Nicméně jediná fotka byla ze ZŠ a to ještě z průkazky na autobus. Prvně mi ji nechtěli uznat, pak že nejde vyjmout z kartičky, potom, že lepí…Ale dopadlo to dobře. „Do Afriky to stačí, kdyby to byly USA, tak Vám to nedáme.“ Také jsem dva dny před odjezdem shodou okolností potkal kamaráda-cestovatele-lékárníka, který mi poradil pár léků, které si vzít s sebou. To jsem vlastně taky moc neřešil :-)

Odjížděl jsem ve středu ve 02:45. V úterý jsem ještě potřeboval na otočku do Prahy. Mělo to být na 2-3 hodiny. Nakonec to bylo asi 7 hodin, včetně nečekané účasti na oslavě zvolení Patrika Kunčara senátorem, kterého jsem před tím nikdy neviděl :-) Vzhledem k účasti na oslavě a tomu, že jediné pití které jsem měl s sebou na cestě byly rádlery, tak jsem byl trochu v náladě :-) Byl to trochu handicap, když jsem měl pouze hodinu na na bytě na sbalení, uklizení, připravení svačin, napsání rozlučkového dopisu pro spolubydlící a vyřízení mnoha dalších nezbytných věcí…Bylo to poměrně náročné a cestou jsem neměl přehled, co vlastně mám nabaleno a co ne :-) Každopádně s vypětím všech sil jsem to stihl. Celý propocen jsem doběhl ve 2:44 ke Grandu. Autobus už sice měl zavřené dveře, ale vzal mě :-) Potom přes Víděň, z tama letecky do Amsterdamu a následně do Nairobi. Cestou jsem přemýšlel, jak potkám na letišti Mosese, když na něho nemám číslo…ale vše se vyřešilo a nějak jsem se dohledali.

Zážitků je tu celá řada. Až se zase dostanu k PC, tak zkusím něco sepsat. A nebo ještě lépe: Zkuste sami vyrazit do nějaké rozvojovky na zkušenou. Dobrovolníci jsou tu vřele vítání. Pokud máte trochu času a nějakou korunku v prasátku, tak není problém cokoli domluvit. Pro mě osobně to taky bylo před pár měsíci nepředstavitelné :-)