československé pohraniční opevnění

Československé pohraniční opevnění ( 1935-1938)

Vypracoval: Honza Novotný, 3.C

Československé opevnění byla (-je?)soustava  a různých pevností a pevnůstek., budovaná v letech 1935-1938 na československých hranicích s Německem a Maďarskem, rozdělená do jednotlivých úseků ŽSV (Ženijního slkupinového velitelství)

Opevnění se skládalo z objektů lehkého opevnění  (tzv. Řopíků-vzory 36 a 37), objektů těžkého opevnění a z dělsotřeleckých tvrzí. Mezi jednotlivými těžkými objekty se rozkládalypřekážky proti útočné vozdě i pěchotě. Pro účely výstavby a koordinace výstavby bylo zřízeno ředitelství opevnovacích prací a rada pro opevńování.

Stavba byla financována ze zvýšených výdajů na obranu, byl to následek ohrožení země ze strany nacistické Třetí říše a dalších sousedů. Odhad celkově profinancované částky byl na necelých 10 miliard 900 milionů korun (českoslovesnkých). Opevnění se nepodařilo zcela dokončit včas ani na celých česko-německých hranicích, anšlus Rakouska pak tuto hranici rozšířil o další dlouhý úsek, který byl opevněním chráněn jen málo (do bezprostředního ohrožení republiky a zahájení mnichovských jednání zde vznikl pouze nedokončený pás lehkého opevnění a šest pěchotních srubů). Po podepsání nešťastné Mnichovské smlouvy a odstoupení pohraničí připadla většina opevnění Německu, zbylé úseky pak již většinou nebyly k použití. Dodnes se stavby zachovaly v různém stavu: většina chátrá, některé však byly restaurovány a proměnily se v muzea(např. Bouda, aHanička) nebo v nich má využití Armáda ČR (např. Adam).

Lehké opevnění se skládalo ze dvou základních druhů bunkrů(LO vz 36 a Lo vz 37). U lehkého opevnění vz. 36 se jednalo o okopírovanou pevnůstku z francouzské Mginetovy linie. Tento vzor však měl nedostatečné chránění a značné nevýhody, tak se českoslovenští projektanti rozhodli o vytvoření vlastního, ryze českého vzoru. Tím se stal vz. 37. Ve své době nejdokonalejší lehké opevnění. Z plánovaných 15 463 objektů lehkého opevnění se podařilo stavebně dokončit necelých 10 000.

Těžké opevnění mělo být budováno na úseku hranice s Německem v prostoru Krkonoše-Bohumín. Cílem bylo zabránit nepříteli rozdělit republiku útokem ze severu na jih a zkrácení frontové linie. Systém opevnění umožnil účinou obranu severních hranic republiky s relativně nízkým počtem vojáků, tak že ostatní jednotky mohly být využity v místě předpokládaného hlavního úderu nepřítele. V této oblasti mělo být vybudováno 1 276 samostatných pěchotních srubů. Do roku 1938 jich však bylo vybudováno 262. Těžké opevnění na rozdíl od opevnění lehkého, mělo postup nepřítele na delší dobu zastavit a v případě boje se počítalo s jeho samostatným odporem po delší dobu. Mělo být bojeschopné prakticky kdykoliv po svém dokončení, vybavení a vyzbrojení, počítalo se s trvalým osazením stálou osádkou. Proto disponovalo rozsáhlými týlovými prostory a složitým technickým zařízením, které mělo usnadnit dlouhodobý odpor.

U objektů těžkého opevnění, souhrnně označovaných názvem „srub“, je možné rozdělit jednotlivé typy do skupin z více hledisek. Například dle výzbroje a účelu jsou to sruby pěchotní, dělostřelecké, vchodové, minometné apod. Podle stavebního řešení a počtu střeleckých místností se objekty dělí na jednostranné a oboustranné (pravé, levé a výjimečně pro čelní palbu). Sruby, patřící do sestavy tvrze, jsou tvrzové, ostatní jsou samostatné (izolované). Objekty čs. Opevnění se stavěly v šesti stupních odolnosti, lišily se tloušťkami stěn a stropů. První dva stupně označované arabskými číslicemi 1 a 2 (odtud název „arab“, nebo též objekt malého typu) měly slabší stěny a některá konstrukční zjednodušení. Další stupně se označovaly římskými číslicemi I až IV (odtud označení „říman“, nebo objekt velkého typu).

Dělostřelecké tvrze jsou podzemními chodbami propojené, objekty těžkého opevnění, které se skládaly z pěchotních a dělsotřeleckých srubů. V celém prostoru, severních hranic, Krkonoše- Bohumín mělo být vystavěno 16 dělostřeleckých tvrzí. Na některých místech byla později stavba tvrzí (zejména z finančních důvodů) zrušena a tvrze měly být nahrazeny izolovanými dělostřeleckými sruby a/nebo minometnými sruby.

Měli jsme se bránit? Po bitvě je každý generál ,ale já bych nechtěl být generálem ani po této bitvě.

Dovolil bych si zde jednu citaci: ,,Dnes už neposoudíme, jak by dopadla druhá varianta. Jisté je, že československé opevnění zůstalo památníkem odhodlání našich lidí ubránit se. O jeho kvalitách se přesvědčili Němci okamžitě po záboru našeho pohraničí, kdy provedli cvičnou výsadkovou operaci za linii lehkého opevnění a snažili se ji prorazit. Akce skončila fiaskem. Po zhodnocení se němečtí velitelé vyslovili s domněnkou, že dobývat toto opevnění bojem bez jeho předběžné znalosti by pro první sledy německé armády znamenalo 100 % ztráty.“ Nedovoluji si říci, co by objektivně bylo lepší. Je zde obrovská řada souvislostí s nedozírnými následky. Osobně bych řekl ,,ano, měli jsme bojovat“ ale jestli by to bylo lepší, to s jistotou neřekne nikdo.

Poválečné využití pevnostních staveb se různí.  Armáda si pro své účely ponechala některé objekty těžkého opevnění zejména podzemní prostory dělostřeleckých tvrzí.  Některé izolované sruby byly využívány jako skladiště jedů a výbušnin, zdroje pitné vody, pracoviště štábů civilní ochrany. Většina však pomalu zarůstá vegetací a pustne. Co nestihli rozkrást Němci za okupace, to dorazilo obyvatelstvo, které především ve vnitřních vyzdívkách našlo levný zdroj stavebního materiálu.. Z původní grandiózní stavby dnes zbývá pouze torzo. Naštěstí se v posledních letech našlo dostatek nadšenců, kteří nezapomněli na odhodlání svých předků bránit svoji zemi a dnes tyto stavby opravují a zpřístupňují, aby ukázali svým spoluobčanům, že tato betonová monstra mají své dějiny, které stojí za to znát, a že to všechno nebylo jen o betonu a železe, ale zejména o lidech. Je mi až smutno z toho, jak se naši předkové chtěli bránit, co dokázali a jak se chováme dnes my, jak ty velkolepá díla chátrají, ale asi nejvíc pesimsiticky na mě působí, když slyším a čtu o slzách připravených obránců, kteří nikdy nemohli bránit naši vlast.

,,Věnováno všem, kteří s nadlidským úsilím budovali toto monumentální dílo, všem, kteří byli odhodláni do poslední kapky krve bránit svou vlast, všem, kteří byli zrazeni …“

(/http://www.military.cz/opevneni/index.html)

Použitá literatura:

Lubomír Aron, Československé opevnění 1935-38

www.militari.cz

...a hlavně, co jsem všechno viděl zažil v těchto místech naživo