Hledat Boha tam, kde bych ho neočekával

J.R.R. Tolkien - Silmarillion

Vypracoval: Jan Novotný, 3. C

Nejprve bych chtěl představit autora knihy Silmarillion, J.R.R.Tolkiena, kterého asi všichni známe, ale nějaká základní fakta nebudou na škodu a dále pár řádků o knize Silmarillion.

John Ronald Reuel Tolkien (3. ledna 1892 – 2. září 1973) byl anglický spisovatel, filolog a univerzitní profesor, nejvíce známý jako autor Hobita a Pána prstenů. Na Univerzitě v Oxfordu působil v letech 1925–1945 jako profesor staré angličtiny, v letech 1945–1959 pak jako profesor anglického jazyka a literatury. Byl význačným jazykovědcem a znalcem staré angličtiny a staré severštiny. Spolu s nejbližším přítelem C. S. Lewisem by členem literárního diskusního klubu Inklings („Tušitelé“ nebo „Inkousťata“). 28. března 1972 obdržel od královny Alžběty II. Řád Britského Impéria.

Kromě Hobita, Pána prstenů, vědeckých pojednání a překladů zahrnuje Tolkienovo dílo množství textů z pozůstalosti o historii fiktivního světa Středozemě, v níž se Hobit a Pán prstenů odehrávají. Část z nich pod názvem Silmarillion uspořádal a vydal autorův syn Christopher. Tolkien pro všechny tyto příběhy používal slovo legendárium. Zbylá Tolkienova díla jsou pohádky a příběhy původně vyprávěné jeho dětem a nevztahují se přímo ke Středozemi. Pro neutuchající popularitu a vliv je Tolkien často považován za nejdůležitějšího z otců žánru moderní hrdinské fantasy.

Zajímavost o J.R.R. Tolkienovi. Věděl jsem, že mělsklony ke křesťanství, ale že atak velké, to jsem zjistil při vypracovávání této práce.,,V roce 1900 konvertovala matka spolu se svou sestrou navzdory bouřlivým protestům jejich převážně baptistické rodiny ke katolictví. V roce 1904, když bylo Tolkienovi 12 let, zemřela na cukrovku. Martyrium, které podstoupila pro svou víru, pociťoval po zbytek života jako závazek s hlubokým vlivem na vlastní katolictví. Tolkienův zápal pro víru lze doložit dopisy C. S. Lewisovi během jeho obrácení na křesťanství, v nichž vyjádřil své křesťanské hodnoty.“

Silmarillion je jedna z trojice nejznámějších knih britského spisovatele Johna Ronalda Reuela Tolkiena, obsahuje výňatky z archetypálních dějin Země, zasazených do zde konkrétního světa Ardy a zejména jeho kontinentu Středozemě. Obsahuje základní informace o světě jeho příběhů a dějiny jeho nejstarších období. Jde o knihu nabitou spoustou jmen, neboť neklade hlavní důraz na příběh, má spíše charakter kroniky. Ačkoli se celá kniha jmenuje Silmarillion, skládá se z pěti oddílů, z nichž vlastní název Silmarillion nese jen jeden, neboť jen on se zabývá přímo historií silmarilů. Ostatní oddíly popisují dějiny světa, do nějž jsou Tolkienovy příběhy zasazeny.

Po přečtení této anotace k panu Tolkienovi a díle Silmarillion si asi každý bude říkat, že je to přeci jasné, že se v jeho dílech s Bohem setkám. Ano, setkal jsem se s ním nebo alespoň mnoho symbolů a náznaků mi připomínalo stvoření světa či Boží milosrdenství, ale automaticky jsem s tím při výběru knihy nepočítal, ale už při čtení první kapitoly mi to cvaklo a ještě více jsem si to uvědomil při přemýšlení a zpracovávání této práce.

 Pana Tolkiena mám velmi rád a vážím si jeho děl. Je to opravdu autor světového formátu. Je mi na něm velmi sympatické, jak  dokáže přiblížit i nevěřícím, jak že ten svět vlastně mohl vzniknout nebo jak ,,funguje“ Bůh. Že Bůh není jen ten, co něco chce, něco přikazuje, škodí nám, omezuje nás, ale ten, kdo nám dává svobodu, stará se o nás a pomáhá nám. Dovolím si tvrdit, že Tolkien byl vděčný za to, že jeho matka pro něj ,,vybojovala“ křesťanství a opravdu si toho vážil a snažil se vlastně ,,evangelizovat“ tak, jak to nejlépe uměl. Nikde se to nepíše a člověk proto musí přemýšlet nad tím, co mu vlastně autor sděluje a musí být pro to otevřený. Stejně jako konverze matky jej dobře ovlivnil C.S. Lewis, v jehož Letopisech Narnie je Bůh velmi dobře čitelný.

Četl jsem i Pána Prstenů a Hobita a i tam se vlastně Boží symboly projevovaly. Nebo alespoň jsem to tak vnímal já jakožto věřící. Nevím, jak by si některé projevy vysvětlovali nevěřící, ale moje vysvětlení je jasné. Např. požehnání od Elfů, souboj Dobra proti Zlu a mnohé další. V Silmarillionu mi ale přišla Boží symbolika nejvíc markantní.

Kniha začíná těmito slovy: ,,Byl Eru, Jediný, který se v Ardě nazýval Ilúvatar, a nejdříve udělal Ainur, Svaté, kteří byli potomstvem jeho myšlenky, a byli s ním dříve, než cokoliv jiného.“ Možná je to pro někoho nepochopitelné, ale já v tom jasně vidím vznik světa. Dovolil bych si srovnání s úvodem  Janova evangelia: ,,Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.“  U obou byl na počátku jeden, Nejvyšší a Nejmocnější. Jan to píše správně teologicky, ale Tolkien to píše jako symboliku evangelia, kterou můžou přijmout nevěřící lépe či na základě přečtení lépe následně přijmout evangelium. Ainur ze Silmarillionu můžeme chápat jako anděly, Boží pomocníky. Dokonce bychom zde našli i našeho ďábla, padlého anděla. U Tolkiena odešel jeden z Ainur, který byl velmi mocný. Toužil vládnout sám a ne být někomu podřízený. Stejné jako Lucifer a u obou to bylo stejné v tom, že neodešli sami, ale strhli s sebou další Ainur (anděly).

První kapitola pojednává o vzniku Ardy (světa). Děje se to pomocí ,,Velké hudby“ kterou zpívají Ainur podle Ilúvatarovy mysly. Stejně jako v první knize Mojžíšově (Genesis), která se věnuje stvoření světa, nebylo vše hned. Nejprve vznikla fyzická země, moře, hory, světlo, zvěř,… a nakonec byli stvořeni Ilúvatarovy děti (lidé). Ale to už trochu přebíháme.

Ještě dříve, než přišle lidé na Ardu, připravovali ji Ainur pro ně s vypjetím všech sil. Ovšem ani Melkor se svými sluhy nezahálel a jejich díla narušoval. Považuji to za symbol, že i ďábel, se snaží ničit Boží dílo, zdánlivě třeba s úspěchem, ale ne trvalým. Ďábel je velmi mocný, myslím, že víc, než je kdokoli schopen připustit, ale Bůh je mocnější. Melkor zdevastoval mnohé, ale Ainur vše s láskou opět obnovili.

V oněch často zmiňovaných Ainur vidím Anděle strážné a Svaté, kteří nám velmi pomáhají na naší životní pouti. Někteří Ainur si oblíbili určitý národ, byli s ním a pomáhali mu, což můžeme velmi dobře přirovnat k Andělům strážným. Ainur také vynikali v určitých oblastech, každý v jiné a to bych přirovnal k patronům.

Zaujalo mě, jak Ainur, i když sou mnohem mocnější než lidé, tak jim dávají rady, ale také svobodu. Mohli by je v okamžiku zničit, ale mají s nimi trpělivost, i když je neposlechnou. Fëanor složil strašnou přísahu,že vysvobodí své silmarily a i když mu to Ainur nedoporučili, tak šel bojovat proti zloději Melkorovi. Šel doslova a do písmene přes mrtvoly, ale Ainur ho neodsoudili do věčné záhuby.

Nakonec je Melkor nadobro poražen a všechno zlo, které zasával na Ardě. Melkor byl v prvním věku už jednou chycen a dva věky ve vězení. Poté byl propuštěn, ale nezměnil se a nakonec byl tedy poražen nadobro. Přeji Vám proto do Velikonoc, abyste si uvědomil triumf Ježíše Krista nad ďáblem (Melkorem) a radost z něj naplňovala Vaši duši Světlem, jež nemá konce. Požehnané Velikonoce!